Finský konglomerát fanoušků H2O, neboli vody, jsem vždycky podezíral spíše z inklinace k jiným chemickým sloučeninám, které sice nezahánějí žízeň, zato produkují enormní množství pokřivených vizí. Prašť jak uhoď, chemii odhoďme stranou, neboť ... And Oceans - to je především hrubozrnný, technický a excentrický black metal.

Nové album, nazvané - a teď prosím klid v sále - Allotropic/Metamorphic Genesis Of Dimorphism - děkuji - nebo prostě, jednoduše a (ne)záludně A.M.G.O.D., je krokem z nepochopitelna do polapitelna. Texty sice chvílemi vyzařují onu známou třeskutou halucinogenní auru, ale kde že jsou ty hrozivé filosoficko - technologicky - chorobné patlaniny časů minulých! Ruku v ruce s “umírněně” jinakými, údernými a často až triviálními texty, kráčí hudba, dohnaná až na samou hranici zjednodušenosti a údernosti. Nosné riffy pílí přímo k cíli (destrukce aparátu, potažmo vnímatele), tempa přecházejí od poměrně poklidných meziher až k ďábelským kulometným jízdám. K tomu musíme přičíst jedovaté chemikálie, které produkuje ozvučovací soustava klávesové aparatury - nejrůznější sonické výtrysky se zahryzávají do šedé kůry a nepustí, dokud nezmáčknete spásné tlačítko stop.

A aby snad nebylo mentálních nebezpečentví málo, jsou tu ještě všudypřítomné včelky samplů a ambientní (to je ale hezké slovo v metalové recenzi...) beaty, které se s neomaleností křováckých kmenů hrnou do černého korpusu a všelijak zlobí konzervativní oddělení v mé mysli - pěkná džungle, což přátelé? Vrcholem tohoto pruzení je jednoznačně závěrečná šestiminutovka New Model World, ve které, světe div se, přebírá šílený computer zcela taktovku a počíná generovati chorobně zasmrádlou techno omáčku... No její hodnocení po mně nechtějte, neboť místa, kde se toto produkuje, již pár let navštěvuji asi tak často, jako nedělní mše (takže vůbec...).

Odmyslím - li si však závěrečnou skladbu, jsem s A.M.G.O.D. nadmíru spokojen. Není nouze o avantgardní a originální projížďky s černým spřežením, není nouze o zatraceně chytlavé nálože (ďábelsky nakopnutá a přímočará vypalovačka Tears Have No Name) a pokud ve Vás experimentální křížení black metalu s elektronickými sajrajty nevyvolává dávení, pak si vychutnáte i kousky jako Of Devilish Tongues. Navzdory úchylnému názvu, úchylným textům, úchylným hudebníkům a úchylnému obalu je tohle album plné perfektně vybroušeného a technicky, zvukově i kompozičně zvládnutého černého antracitu, který se dá bez obtíží pozřít i několikrát denně. A bez vedlejších účinků...
Jenom pozor na tu chemii, ono méně je někdy více, Oceáni!