Soudný den je opět zde. Alexiho společenstvo přichází s kůží na trh a přináší zbrusu novou fošnu. Jelikož jsem znám jako fanatický příznivec kapely, rozhodl jsem trošku změnit taktiku a zaujmout k novince striktně recenzentský přístup. Zprůhledním také hodnocení. Budu tedy vycházet z předpokladu, že album je totálně špatné a za každý kladný postřeh dostane čárku. Takže (se) na to vrhneme…

Pointu si ale prozradíme předem. Žádný velký stylový veletoč se nekoná, obsah alba je souhrn fragmentů všech alb předešlých. Očekával jsem, že Alexi rozvine majstrštyky jako „Living Dead Beat“, nebo „Are You Dead Yet?“ do propracovanějších poloh. Očekával jsem, že spoustou virtuózních detailů zcela vymýtí odrhování, omezí agresivitu a rozvine svůj muzikální talent. Bohužel se tak nestalo. Alexi to drhne vo sto péro a zvuk si k tomu pro jistotu nabrousil tak, že by vám utrhl hlavu. O poklidném muzicírování se tedy mluvit nedá. Kapela hodně čerpá ze svých předchozích nahrávek, jen vše halí do agresivnějšího hávu, čemuž hodně napomáhá kulervoucí zvuk. Myslel jsem, že zvučit brutálněji než na „Hate Crew Deathroll“ nelze. Lze. A má to fakticky grády. Riffy, na nichž stojí většina vlajkových skladeb alba, jsou bohužel celkem hnusný a většina sólování nese jasný punc modré desky. Aby to ale neznělo úplně stejně, je to všechno disharmonicky pokroucené a zašmodrchané. Což má zajímavý efekt. Celé album zní totiž poměrně dost antihitově. Přestože samotné skladby nejsou po skladatelské stránce nijak zázračné, chce to dost poslechů, než se do nich člověk dostane a nalezne v nich určitý smysl a řád. V některých.    

Bohužel ne ve všech. První „Hellhounds On My Trail“ je totiž i po mnoha posleších vrcholem demence a těžko bych hledal v diskografii Bodomů pitomější skladbu. Naprosto zbytečné uřvané cosi (týká se i klipu) s bezúčelným riffováním a občasným ujdoucím, leč proláklým, sólováním. Vrchol přiblblictví. Tragédie. Titulní „Blooddrunk“ by měla být teoreticky vlajkovou skladbou alba, tudíž by měla znít exkluzivně a speciálně. Ale nezní. Ve skutečnosti je jen o trochu méně debilnější než „Hellhounds...“. Sama o sobě v klipu sice celkem funguje, ale v rámci alba, nebo dokonce diskografie kapely darmo mluvit… Vtipný název „Lobodomy“ ukrývá celkem podivnou věc, jejíž klávesový podmaz lehce připomene staré DIMMU BORGIR. Sice neuráží, ale valného smyslu pro album nemá. Až na čtvrté pozici přichází zvrat k lepšímu. Nenápadná „One Day You Will Cry“ obsahuje to, co bych si od novinky představoval. Kromě bezhlavého riffování a sólování i nosnou myšlenku a spoustu proaranžovaných detailů, které mi v předchozích skladbách chyběly. Jasná čárka. Kupodivu i „Smile Pretty For The Devil“ dává vzpomenout na staré dobré časy. Je to sice pravda odrhovačka, ale je zábavná a mám ji rád. Čárka. „Tie My Rope“ dostala nový kabátek. Závěr sóla se disharmonicky pokroutil, ale průměrnosti jí to neubralo. Ne, tady to na čárku nebude. To „Done With Everything, Die For Nothing“ je čárková. Energická, promyšlená s promakanými kytarovými linkami. Tak se mi to líbí! Morda „Banned From Heaven“ je patrně jedna z nejlepších skladeb na albu. Alexi tyhle „ploužáky“ prostě umí. I když se v tomto případě jedná o vykrádačku božské „Everytime I Die“, jde o kopii velmi podařenou a má velkou čárku. Závěr alba v „Roadkill Morning“ není sice úplně zlý, ale čárku bohužel nemá.

Jsme na konci. Položme si však filosofickou otázku : Co má ještě čárku? Tak má jí určitě zvuk. Kromě zvuku mají čárku i čtyři povedené cover verze z nichž evropská „Ghostriders In The Sky“ je na poslech asi nejlepší. Speciální hitem mezi všemi je předělávka slavného country „Lookin´ Out My Back Door“, kde Alexi valí sólo na banjo. Hlína a brutál největší. Půl čárky přihazuji obalu, který ač velice podivný, nějakým zvráceným způsobem funguje. Obzvláště ten plasticky modelovaný ve skvostné digipackové verzi s bonusovým DVD obsahujícím kromě vcelku zbytečného klipu i velmi fešnou 5.1 verzi celého alba. Asfaltově černý digipack mě zkrátka uchvátil. Škoda, že se takového komfortu dostalo právě téhle desce. Čtyři vcelku dobré skladby, dvě příšerné a zbytek průměr. Ach jo!