J. H. Krchovský (vlastním jménem Jiří Hásek) se narodil 22. dubna 1960 v Praze, nyní však žije převážně v Brně. Patří u nás k nejvyhledávanějším básníkům (dokonce je součástí i státních maturit), ač se tomu sám podivuje. Pro jeho poezii je charakteristická rýmovanost, přesná rytmika (převážně daktyl)... Podává nám ji v oparu alkoholismu, erotiky, smrti a zmaru. Jeho básním však především nechybí velká dávka ironie a nadhledu.

Autorská čtení jednoho z nejosobitějších představitelů české poezie abychom pohledali. Měla jsem však možnost být na jednom přítomna - a to 2.5.2008 v Libině. Krchovský zde četl hlavně své starší básně, které (podle vlastních slov) vybíral tak, aby se hodily k "májovému tématu". Zazněla však i doposud nepublikovaná ukázka. Těžko popsat nezúčastněnému charisma básníka a atmosféru, která vystoupení provázela. Doporučuji přístí autorské čtení vyhledat, snad vás k tomu navnadí alespoň tento krátký rozhovor.

Když se ráno probudíte a pohlédnete do zrcadla, co vidíte? Krchovského jako nejlepšího přítele nebo někoho, v kom se až doposud ani sám nevyznáte?
Předně já nevstanu ráno, za druhé se nepodívám do zrcadla, radši. A když se tam podívám, tak vidím někoho... v kom se doposud nevyznám. A vyznat se nechci. Krchovský se nejmenuju, mám pro něj jiná jména. Nehezká.

Proč nehezká?
No prostě nehezká, protože jsou...

Máte k nějaké své doposud publikované sbírce zvláštní vztah?
Mám pár oblíbených básní- jednotlivých básní. Sbírku ne.

Svou první básnickou sbírku "Procházka urnovým hájem" jste vydal ve svých 18-19 letech. Cítíte se být dítětem více tenkrát nebo nyní?
Jé, to je hezká otázka. No jak to vypadá...  Dřív jsem chtěl být starej, dělal jsem si vrásky, krčil jsem třeba obočí, aby se mi vrásky vyrobily. Teď už je mám. Ale cítím se být víc dítětem, předně si víc uvědomuju dospělé. Dospělejší, kterým je třeba 20.

Vzpomenu na jeden film, ve kterém učitel svým žákům vysvětuje, že poezie se nepíše proto, že je krásná, ale protože patří k lidskému druhu.
Vždy píšu poezii z různých pohnutek, ale já ji spíš už dneska nepíšu, protože je mi skoro protivná. Mám za to, že poezie je formou inzerce. To je pozitivní, je totiž neprodejná. Básník píše z určitých důvodů. Zdatný jedinec ze polečnosti, normální samec traktorista, i ten má důvod psát poezii. A je svým způsobem outsider. Může být něčím výjimečný, například že je to zrůda... může být i geniální. Vždy je to ale outsider. Když nějakým způsobem nepíše blbiny, o těch se bavit nebudu, ti ani nemůžou psát... Tvoří proto, aby udal rozměr pro něj nekonečnýho prázdna, aby našel cestu a vysílal signály: Tady jsem, prosím Vás, tady! Chcete mě? Máte mě rádi? Můžete mě, holky, milovat? ... skrčený v rohu. Má jasné, že nebude premiantem... ale nechce slyšet: Nechceme tě, nechceme Vás - zalez, hnuse... Prosím, tady jsem, vidíte mě skromně. Jsem tady v rohu, skrčen, bez práva na svět.

Někdy nás ovlivní lidé, které ani neznáme. Náhodně je potkáme na ulici, uslyšíme cizí rozhovor a jeho obsah nás donutí se nad věcmi zamyslet, najít jiný úhel pohledu. Stalo se Vám něco podobného?
Ne, myslím, že ne. Cizí lidé mě neovlivňují.

Mohl by jste shrnout svůj pocit z dnešní společnosti?
Havěť, masa bez vlastního názoru. 90% trubců, kteří vytváří HDP. A jsou dobří akorát na práci, jsou nutní, potřební. Dělají na nás. Jsem rád, že se s nimi nemusím setkávat!

V co věříte?
Je více rovin, ale v té základní lidské, věřím ve víru v každém z nás. S tou se člověk rodí. Věřím na zázraky. Zázraky se dějí, dějí se neustále a všude kolem. Ale neopakují se - to je ostatně podstata zázraku.

Děkuji za rozhovor.

Na závěr bych snad jen chtěla zmínit způsob, jakým rozhovor probíhal. Zpočátku jsem byla na pochybách, jestli mi osobní kontakt s tímto básníkem nevezme moje, možná dost zidealizované, vize. Nevzal. A možná, že právě naopak. J. H. Krchovský mluvil klidně, pomalu a přesto velice důrazně. Nechoval se odtažitě, ani povýšeně, přesto jste měli pocit, že je zvláštně vzdálen. Setkání s ním byl pro mě určitě zážitek.

Jak bude po smrti? Tobě dost těžce!...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní
(Všechno je jako dřív)

Co že jsem říkal? Nevím už
asi že bude dobře zase...
co jsem to hledal? Aha, nůž
co jsem to chtěl... Jo, podřezat se
(Nad jedním světem)

Ach, jak je krátká pouť poupátek k ohryzkům...
všem ženám, - jablkům, žehnám Pax vobiscum
a dál se točí svět, theatrum Dei
a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí

Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat
když ani v myšlenkách nemám klid od poupat...
a dál se točí svět, theatrum mundi
a dál se točí svět okolo kundy
(Všechno je jako dřív)