Tak vám nevím... Jak je vidět z titulu alba, tak Luisma a spol. neztrácejí svůj osobitý patologický humor. Bohužel jaksi postupně ztrácejí svou osobitost a originalitu, pro níž si tolik lidí oblíbilo jejich první desky. Zvukově je na tom sice nová deska dobře (ze všech jejich nahrávek určitě nejlíp), ale co naplat, když muzika se čím dál tím víc začíná podobat tvorbě spoustě jiných grindových a grind/deathových seskupení. Ovšem, nepopírám – Luismův vokál je jedinečný, ale problém je v tom, že i Haemorrhage časem zřejmě získali potřebu hrát něco víc, než těch svých pár riffů a valivých rytmů střídaných klepačkami. Takže bicí ztrácejí tu svou milou dřevní jednoduchost a podobně je tomu vlastně s celým ansámblem. Sice se ve většině songů stále objevují typické „sraženinovské“ tahy, stopky, Lusmovy chrchle, ale značná část songů je jaksi tuctovější, než tomu bývalo dřív. Ačkoli Heamorrhage jejich vydavatel stále tituluje grindovými králi druhé generace, nazývá je v průvodním promolistu zároveň originálním deathmetalem. Poměrně trefně... Právě to je totiž ta změna oproti starší tvorbě této pro mnohé kultovní kapely. Prostě začali mít potřebu hrát rychleji, divočeji a koneckonců i přesněji a líp. Jenže podobnou potřebu má většina kapel a smůlou Haemorrhage je, že ta většina, která za něco stojí, je už v tomhle snažení o notný krok dál, než pánové a dáma ze Španěl. Mám prostě pocit, že ačkoli nová deska Haemorrhage není vůbec špatná, tak to kouzlo jímž kapela zaujala své fanoušky na počátku z ní jaksi vyprchává. Možná si tím ale naopak získají některé nové přiznivce, kdo ví.... Těžko ovšem Haemorrhage vyčítat úspěšnou snahu o instrumentální zlepšení... Na Morgue Sweet Home tedy naleznete čtrnáct slizských hybridů mezi rychlým grind/deathem a tradičními atributy, jimiž se tahle zkušená kapela honosila ve svých „emetických“ a „grjůmových“ začátcích... Jsem z téhle desky docela rozpačitý a poněkud nostalgicky poslouchám dokola Deranged For Loathsome...