Berlíňané poskládaní kolem Nico Weberse z THE OCEAN jsou bandou, která si u švábských sousedů vysloužila podtitulek berlínští THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Minulý rok vystřelili do světa album „Transmetropolitan“, které rozhodně vyčnívá v současné německé tvrděkytarové scéně. Kotouč vydaný u dobře zavedeného labelu Lifeforce records, který stál za kapelami typu HEAVEN SHALL BURN, CALIBAN či DEADLOCK se významně odchyluje od stávající německé metalcorové scény a je tomu jen dobře.

WAR FROM A HARLOTS MOUTH v sobě integrují metal-corový tah na branku, grindovou přísnost a schopnost vlévat do svých skladeb mnohé další žánry. Pokusy o roubování stylově různorodých kmenů by se daly přirovnat k právě THE OCEAN, kde jsou však mnohem patrnější. „Transmetropolitan“ je bohatou, technicky vyspělou a dostatečně sytou přehlídkou, která nepostrádá náboj, zápal, energii i potřebný důraz. Z těchto vlastností se odvíjí vše další. Naleznete zde pasáže svoji křišťálovou cinkavostí budící jazz-rockový dojem i brutální grindové řezničiny. Nico skvěle střídá hlasové polohy, kterých ukrývá ve svém hrdle poměrně širokou škálu – od hardcorového štěkání, přes řvané hysterčení, deathové polohy až po gridnový ryk, vše předkládá s bravurou a podobně na tom je i instrumentální stroj, který za ním stojí. Ten skladby hrne stále dopředu a jen málokdy se vrací k již odehraným motivům, přičemž žánrové rejstříky jsou otevřené téměř všemu. Od téměř klišovitých HC pasáží, které sem ale výtečně sednou, přes těžké emotivní plochy se sludgovou tématikou až po brutální riffy i arytmické sekanice.

Přirovnání WAR FROM A HARLOTS MOUTH k THE DILLINGER ESCAPE PLAN, které lze vystopovat v mnohých zahraničních zdrojích bych nijak nepřeceňoval. Němci jsou mnohem více oddání metal-corové scéně, nenarazíte tak často na vyloženě hitové ambice, které lze čím dál tím více zřetelněji vypozorovat na posledních dvou deskách TDEP, čímž ale neříkám, že skladby Webersova ansámblu neobsahují zajímavá místa. Ba naopak, v arzenálu „Transmetropolitan“ nenaleznete žádné slepé patrony. Všechny skladby neztrácí kontakt s uchem, dokáží ho naplno připoutat a hlavně udržet na celé ploše čtyřiceti minut. V čem si však obě kapely spolu nezadají jsou hravé aranže skladeb, kde málokdy narazíte na opakující se motivy, stejně jako v energii, která z jejich tvorby prýští.