THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kolikrát už se v minulosti stalo a kolikrát se ještě stane, že komerčně úspěšná kapela dokázala odolat tlakům svého vydavatele a rozhodla se jít vlastní cestou vstříc svému hudebnímu cítění? Pravda, podobných případů zas příliš mnoho nebývá, ale když už se stanou, tak se zpravidla jedná o přinejmenším zaznamenáníhodnou událost. Málokdo z fanoušků například v současnosti populárního post-rocku bude znát jméno TALK TALK, bez přehánění jeden z jeho základních inspiračních pilířů. Snad alespoň hity jako „It’s My Life“ anebo „Such A Shame“, které i dnes občas prolétnou rozhlasovým éterem, některým alespoň napoví, a tím to možná skončí.
TALK TALK byli především v první polovině osmdesátých let jedni z lídrů synth-popové scény. Ač se na z dnešního pohledu kýčovité a naivní skladby díváme s despektem, právě oni dokázali na svých prvních třech albech i navzdory vysokým prodejním číslům a popředním umístěním mnoha singlů v hitparádách, oproti většině podobně úspěšným a dnes už téměř zapomenutým kolegům, nabídnout nadstandardní kvalitu. Právě poslední z oné zmiňované trojice – „The Colour Of Spring“ (1986) přišlo s velice vyzrálým a vkusným popem, který ještě stále dokázal bodovat v hitparádách (singly „Life’s What You Make It“ a „Living In Another World“), ale zároveň i ukázalo, že v tomto žánru narazili TALK TALK na strop, přes který už nešlo jít dál. Bohužel, tento fakt si ještě stále neuvědomoval jejich vydavatel EMI, který na další desce požadoval další dávku hitů a tudíž i patřičné zisky z jeho prodeje. Samozřejmě, že z pohledu vydavatele šlo o postup zcela legitimní. Ten byl však v rozporu s cestou, kterou se Mark Hollis a spol. rozhodli jít.
Příprava „Spirit Of Eden“ však stále probíhala za podpory příslušných lidí z EMI, kteří měli trpělivost s téměř rok trvající nahrávacím procesem. Během této doby proběhlo mnoho improvizací a zkoušení s početným orchestrem čítajícím různé hudební nástroje jako violu, kontrabas, fagot, hoboj anebo klarinet. Když byl výsledek předložen vydavateli, ten zcela logicky příliš nadšen nebyl a požadoval opětovné nahrávání včetně alespoň jednoho singlu pro rádia. Že k tomu nedošlo a celý spor nakonec skončil nepříjemnou soudní tahanicí, je asi tím možným nejlepším řešením a nic na tom nemění ani fakt, že album i přes velmi pochvalné recenze komerčně propadlo. To všechno je už dávno pryč a s ohledem na neutuchající nadšení z posledních dvou alb TALK TALK dala historie zcela za pravdu jejich tvůrcům.
Navážu-li na první odstavec, konkrétně na myšlenku vlivu na pozdější existenci post-rocku, tak samozřejmě, že koncem osmdesátých let ještě o této škatulce nemohlo být řeči. Na každý pád však celkové provedení a aranže „Spirit Of Eden“ jasně vytyčují směr, kterým se časem mnozí vydali. Album na první dojem působí klidným, až ležérním dojmem, jako taková příjemná kulisa k popůlnočnímu popíjení ve velkoměstském baru. Pod jeho povrchem však bublá mohutný a velmi čilý vulkán. Své skutečné emoce každá ze šesti skladeb však poodhaluje postupně, krok za krokem. Práce s gradací a stupňováním napětí ve zdánlivě klidných vodách je právě tím pojítkem mezi improvizací TALK TALK a dnešní post-rockovou scénou. Katarze, ač emocionálně nikterak zbytečně vybičované, přicházejí pozvolna a velmi přirozeně. Pozorný a vnímavý posluchač je bohatě odměněn i vkusně košatými aranžemi skrývajícími se pod slupkou zdánlivého hudebního minimalismu. Tradičně vynikající a nezaměnitelný Hollisův hlas s jistotou proplouvá jednotlivými náladami tohoto skvělého díla. První tři skladby navíc tvoří jeden dlouhý, více než 23-ti minutový posluchačský orgasmus plný ryzího muzicírování a skvělé práce s atmosférou a náladou. Možná nejpisníčkovější skladbu na desce představuje nádherná balada „I Believe In You“, která je posledním pojícím můstkem s minulostí TALK TALK. Jestli ani tato krásná a tklivá píseň podbarvená hlasem dětského sboru nedá svému posluchači možnost okusit „ducha ráje“, tak je v jeho případě zbytečné se tímto albem vůbec zabývat…
Nikdy mě nepřestane udivovat, jak mě tato a následující deska („Laughing Stock“ z roku 1991) dokáží vždy, když se k ním po delší době vrátím, pohltit, fascinovat a připoutat k sobě, jako bych je slyšel poprvé. TALK TALK jsou dnes už téměř zapomenutým pojmem a pokud si na ně někdo přeci jen vzpomene, tak je to ve většině případů díky jejich popovým hitům. Ty jsou samozřejmě s ohledem na dobu svého vzniku velmi podařené a vkusné, ale s tím, co se dělo na posledních dvou nahrávkách těchto Angličanů je to jen nicotným zábleskem tvůrčího potenciálu. Bez patosu a přehánění – klaním se, pánové.
Překrásná sbírka plná smutných emocí a neoposlouchatelných aranží. Ve své době nepochopené a komerčně neúspěšné dílo je dnes mimo jiné považováno za jeden ze stavebních kamenů post-rockového žánru.
Mark Hollis
- vokály, piano, organ, kytara
Lee Harris
- bicí
Paul Webb
- basa
+ hosté
1. The Rainbow
2. Eden
3. Desire
4. Inheritance
5. I Believe in You
6. Wealth
Laughing Stock (1991)
Spirit of Eden (1988)
The Colour of Spring (1986)
It's My Life (1984)
The Party's Over (1982)
Datum vydání: Pátek, 16. září 1988
Vydavatel: Parlophone / EMI
Stopáž: 41:30
Produkce: Tim Friese-Greene
Studio: Wessex Studios, Londýn
souhlas s recenzí. laughing stock je možná ještě lepší.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.