KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Takže METALLICA v Čechách už po páté. Tentokrát se koncert konal na zbrusu novém fotbalovém stadiónu Slavie v pražském Edenu a na rozdíl od těch předešlých nepodporoval žádné nové album, protože s napětím očekávaný následovník kontroverzního díla „St.Anger“ vychází až koncem září. Jako předskokany si tedy hlavní hvězdy zvolili poměrně moderní a zároveň zkušenou dvojici thrash metalových skupin – MNEMIC z Dánska a Američany MACHINE HEAD, což nasvědčovalo faktu, že se koncert ponese v ryze tvrdém metalovém duchu a bude se vydatně rekapitulovat. I když se v úterý nad fotbalovým stánkem proháněly husté chuchvalce mraků, musím říct, že počasí koncertu přálo a vydrželo po celou dobu bez deště. Nebylo by totiž nic příjemného moknout uvnitř toho obrovského hrnce mezi dalšími pětatřiceti tisíci návštěvníky. Přejděme tedy k vystoupení všech aktérů.
Za stálého proudění davů dovnitř (ještě zdaleka nezaplněného) stadiónu naběhli na pódium dánští MNEMIC a myslím, že jejich vystoupení provázely veškeré neduhy předskokanů velkých akcí. Velmi špatné ozvučení, kdy bicí doslova přestřílely všechno ostatní a kytary zněly jako jedna velká koule mlátící o všechny tribuny kolem dokola, rozhodně nevybízelo k nějakému soustředěnému poslechu. Vůbec se tedy v tomto případě nedá mluvit o nějakém příjemném zážitku. MNEMIC tak díky podmínkám, které jim byly poskytnuty, působili jako skupina bez větších nápadů a ozvláštnění, u níž hlavní alfou a omegou je agresivita. Velmi očekávaní MACHINE HEAD dopadli však bohužel velmi podobně. Jejich set prezentoval jak skladby z posledního alba „The Blackening“ (2007), které jsou vystavěny na větším prostoru a studiově upoutaly bohatou instrumentací a epičtější strukturou, tak samozřejmě došlo na několik věcí z jejich legendárního debutu „Burn My Eyes“ (1994). Jak už jsem řekl, jejich set byl rovněž poškozen nevyváženým nastavením nástrojů, takže když Dave McClain spustil svou typickou salvu, nebylo slyšet skoro nic jiného než bicí a to bylo na všech členech MACHINE HEAD vidět, že do svého výkonu dávají vše. Absolutně nic nezabránilo hotovému zazdění této skvělé metalové party. Frontman MACHINE HEAD Rob Flynn působil velmi bezprostředně a sympaticky, prostě jako skutečný leader, který magnetizuje diváky svým zápalem a burcuje celou kapelu k maximálnímu nasazení. Bohužel znovu musím říct, že při tak špatném zvuku šla skutečná kvalita skladeb (a to zejména těch ze skvělé poslední desky) k čertu. Nejsilnějším okamžikem jejich vystoupení se tak nakonec stala atmosférická „Descend The Shades Of Night“ s úvodní akustickou částí, a to jenom díky své jinakosti od celkově nabušeného setu. Na závěr ještě povinné „Old“ a „Davidian“ a MACHINE HEAD zamávají a mizí do zákulisí.
Něco málo po osmé, kdy je již nový Eden do posledního místečka zaplněn, přichází, za zvuků „Ecstasy Of Gold“ a bouřlivého aplausu téměř všech přítomných, slavná kalifornská čtveřice METALLICA. A hned podle prvních skladeb je znát, že se zde bude rekapitulovat klasika z osmdesátých let. Památný hymnus „Creeping Death“ nekompromisně vybičuje fanoušky k dlouhodobé spolupráci, takže osvědčený pokřik „die…die“ (však víte) splnil svoji funkci. Následuje monument „For Whom The Bell Tolls“, kde při úvodním riffovém rozjezdu předvedou Trujillo, Hetfield i Hammett jakýsi indiánský tanec, a tak si to kolem sebe sunou přikrčení a rozestavení do hvězdice jako škorpióni připravení kdykoliv udeřit. Zajímavý pohybový prvek, který jsem dodnes u nich neviděl a který se do riffů této písně velmi hodil. Obrovskou radost mi udělá netradičně zařazená „Ride The Lightning“, což je samozřejmě nostalgie jako barák. Zvuk oproti předskokanům doznal jasného zlepšení a postupem koncertu hlavních aktérů se pořád zlepšoval až na hranici absolutní dokonalosti, které dosáhl už zhruba někde v polovině koncertu. Co mě zaujalo, byl Hetfieldův hlas, který zněl ve starých vypalovačkách jakoby mu bylo dvacet. Prostě téměř žádný rozdíl od studiových nahrávek. Přichází další klasika - „The Four Horsemen“ a po ní první zvolnění – zde nádherně přednesená „The Unforgiven“. V největších perlách se však pokračuje „…And Justice For All“, „Fade To Black“ a moje čelist definitivně padá dolů. Tohle byla prostě paráda.
Divokost pokračuje v podobě „No Remorse“ a probuzení z osmdesátkové katatonie přichází až v podobě těžkotonážní „Devil´s Dance“. Kirk Hammett se na kraji pódia pohupuje, sóluje a i tento večer platí za největšího sympaťáka v kapele. Rob Trujillo už dávno v řadách SUICIDAL TENDENCIES dokázal, že je výborný baskytarista se specifickým pódiovým projevem, ale nemůžu si pomoc, podle mne se do METALLICY vizuálně nehodí. Lars Ulrich za bicí soupravou víc stojí než sedí a už v polovině koncertu je na něm vidět, že ze sebe vyždímává poslední zbytky energie. S věkem je to u něho prostě čím dál tím víc zadýchané. Nedovedu si ho představit, jak za deset let hraje „Master Of Puppets“. A právě tahle titulní skladba z nejslavnějšího alba METALLICY se stala, spolu s následující smrští „Damage Inc.“, jedním z vrcholů tohoto pražského koncertu. A přichází čas pro zapalovače - je tady „Nothing Else Matters“ a již tradiční koncertní tutovka „Sad But True“. Ohňostroj, výbuchy a simulovaná střelba ze samopalů naznačí, že přijde „One“, snad nejlepší moment celého koncertu. James Hetfield jí odzpívá na dlouhém můstku nad Larsovými bicími, kde je rozestaveno hned několik mikrofonů. Záběry na něho, které byly během celého koncertu přenášeny několika kamerami na obrovskou obrazovku nad pódiem, jsou právě v tento moment nejúžasnější. Vlastně celý koncert, právě díky tomuto obrazovému přenosu detailů z pódia, získal na mnohem větší zajímavosti, protože se i diváci stojící daleko od pódia dostali pohodlně do centra dění. Jamesova hlasová forma, přirozené a přátelské vystupování, byly dalšími velmi světlými momenty celého večera. Jen málo skupin se může pochlubit, takovou přirozenou a zároveň velmi charismatickou osobností ve svém středu, jakou je právě on. Své frontmanské kvality potvrdí v metalové hitovce „Enter Sandman“, kterou už mu celý fotbalový stánek zobe z ruky a poskakuje. V přídavku se dostane na punkové předělávky („Green Hell“, „So What?“) a samozřejmě na klasiku z největších („Seek And Destroy“). Nevím co bych k tomuto koncertu METALLICY řekl více, než že byl prostě výborný. Těším se na nové album!
Fotografie: www.metallica.com a www.daylife.com
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.