Nejčastěji bývá partě kolem Dana Bárty vyčítáno, že svůj obrovský hudební potenciál rozmělňuje v jakési popové variantě jazzu, funky, soulu... (a dále doplňte dle libosti). Že se raději než splétání nástrojových (kudr)linek věnuje skladbě jako takové a přes nespornou hudební vyzrálost posluchači servíruje vlastně „jen obyčejné písničky“. Podobné hlasy zaznívají pochopitelně především z řad zapřísáhlých jazzistů, pro které je tradiční rozložení slok a refrénů téměř urážkou, ale kus pravdy mít určitě budou.

Tedy té své pravdy. A ani „Animage“ jim zřejmě žádnou velkou radost neudělá. Poprvé je celé album vedeno pod hlavičkou skupiny, tedy pouze jako ILLUSTRATOSPHERE, bez vypíchnutí mediálně nejprofláknutějšího jména, což je sympatický krok, který si zbytek hráčů bezesporu zaslouží. Však víme, že umí a i na materiálu se, krom zásadní skladatelské dvojice Jelínek/Bárta, podílí minimálně v aranžmá.

Být romantický je pitomé
být pitomý je romantické...

Skupina si znovu bere, kde je jí libo. Volnější útvar „Eleisure Suite“, postavený především na Fender pianu a vibraslapu, střídají etnické názvuky v „Naokoland“, které krásně předěluje klidná mezihra s dominantním klavírem a zpěvem. Skotačivý „valčíček“ má v sobě „Vlčák“ a parádní je především štafeta klavíru a kytary, kdy si pomyslný kolík hlavního melodického motivu přehazují ve slokách. V „Ozvěně kantát“ se Dan asi nejvíce přiblížil rockové minulosti, neboť tahle skladba je bigbeat, byť to skupina pochopitelně libozvučně obaluje kousky odjinud. Pomalé „Malé Ólala“ je příjemné zklidnění, pěkná příprava pro roztleskaného „Trvale udržitelného“ s výtečnými sborovými vsuvkami nejen v rytmicky zatěžkaném refrénu. Drobný propad přichází s první anglicky zpívanou „Mother´s World“ a problém je hlavně v té ne příliš uvěřitelné angličtině. „Dech“ je hříčka postavená na (téměř) jediné figuře, podobně jako „LI“ hraní si s kratičkou koncovkou. „Jesus Online“ má zpočátku příliš těžké pozadí, jako pocta „mrtvé“ hudbě se dosti zadýchává, ale nakonec únavu vykluše do slušné „vypalovačky“. „Dobu s tebou“ charakterizuje jasná struktura a táhlý refrén, není co řešit. Pokud je libo tak trochu country dupačku, nastupuje „Nejen Ian“ a za ním závěrečný dvojboj mezi „Geist Arbeit“ a „May Day“, ve kterém vyhrává prvně jmenovaná skočná „pískaná“, neboť poslední kousek, ač vkusný, přece jen připomene megahit „Živý“ více, než by bylo záhodno. K dobré hudbě určitě patří odpovídající slova a Bárta textař celé dílko jen korunuje. Často sice dává přednost libozvučnosti slovních spojení před jejich významem, ale to vůbec nevadí, neboť výsledky jeho básnění působí v celku velice přesvědčivě a dotaženě. Takže snad jen ty dva anglicky zpívané kousky bych si odpustil (respektive nechal líbit spíše v češtině).

Přitakejme kritikům ILLUSTRATOSPHERE, opět jde o neortodoxní kolekci „písniček“ napříč hudebním spektrem, s lehkostí zahranou a zazpívanou. Zase tu máme instrumentální složku vedenou ku prospěchu a funkčnosti skladeb, poměrně hutnou, ovšem nikoliv na odiv stavěnou. Otázka ovšem stojí, zda-li to nutně musí být chyba? A tady už se naše názory rozcházejí. Tvrdím, že „Animage“ je výtečné album, chytré, přitom přístupné pro otevřeného a připraveného posluchače. Nejsem si úplně jist, zda-li to do třetice dopadlo ze všech pokusů nejlépe, na to je ještě brzy a zkouška časem nahrávku teprve čeká, ale rozhodně k tomu má slušně našlápnuto.