Vždycky jsem si myslel, že Petr Korál je soudný a inteligentní člověk a myslím si to stále. Jak ale v bookletu tohoto CD své kapely Petr sám uvádí, jeho dílem jsou kromě textů také bláznivé nápady. Ano, a o tom jsou Breaking Beads. Vůbec Petrovi nevyčítám jeho touhu si někde zařvat poté, co již drahně let po tvůrčí stránce hudebně abstinuje. Petr se tedy se svou nestálou sestavou zavřel do Hostivaře a vyplodil tam kromě dvou coververzí čtyři původní skladby. Ale žít z účasti Tomáše Corna a dalších šikovných, žel pouze session muzikantů se nedá, a tak budou Breaking Beads v případě další existence stále bráni jako Petrův způsob jak si někde zařvat, avšak za regulérní kapelu je brát asi nelze. První dva songy, Ve výhni sebeklamu a Dehydrován životem, se tváří jako brutal death, žel z pár fádních riffů a dobře zahraných bicích se tato hudba jen tak stvořit nedá. V případě třetí a čtvrté věci Na ostří nože a Dědictví jde v jádru o přímočarý a jednoduchý thrash, opět s dobře zahraný, jenže primitivně poskládaný. Petr se opět snaží o murmur s občasným skřekem, ale přes to všechno mu z celé produkce nejvíce sedí pasáž v intermezzu Dehydrován životem. Tam jde totiž do své přirozenější polohy a deklamuje „Kationty, anionty – to jsem já! Já, ale zároveň někdo jinej...“. Pravda – je to Petr, ale tady se snaží tvářit asi jako Matti Way, což mu přinejmenším nesedí. A nerad bych byl zlým prorokem, ale pokud v tom Petr hodlá pokračovat, pak bych řekl, že (cit.): „Tahle hra je sebevražda, dokonalá likvidace, pomalá jistá záhuba, prolog vlastní kremace,“ jak Petr chrčí v Na ostří nože. S jinou muzikou a přirozenějším projevem by Petrovy texty určitě vyzněly líp, nejsou totiž špatné. Ale jsou spíš heavymetalové... Co se týče tříriffového coveru Šanov – „chlapci a děvčata, pěstujte prasata...“, je to hloupůstka ve stylu YBCA. Navíc prasata se nepěstují, ale chovají; to jen tak na okraj... Paradoxně nejlépe fungují tři sloky předělávky letitého „hitu“ Michala Davida, který je ve skutečnosti sám coververzí italské předlohy. Třetí galaxie nám prznila hudební dětství, ale s kytarami a Cornovými škopky zní pár slok v podání Heleny Kubelkové dobře. A když do toho pak Petr začne chrochtat, je to aspoň legrace, ač plochá. YBCA je srandaparta, kterou nikdo nebere vážně. Breaking Beds by se rádi v podání Petra tvářili jako kapela, ale zbytek světa se na ně dívá podobně jako na YBCU. Myslím si, že za upřímnost se sice občas dostává přes hubu, ale já si Petra vážím a proto si nebudu do huby nebudu srát. A taky se ptám, kolik těch „nadšených recenzentů“ tohle CD doma opravdu poslouchá, no? A Petře, upřímně – zkus to jinak.