TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Finské kvinteto není příznivcům volnějších pojetí do černa kutého železa pojmem neznámým. Mně se však nyní dostává té cti okusit jejich tvorbu poprvé. Troufám si odhadnout, že to snad není chyba, protože ačkoli Carpe Noctum není prvotinou, jisté rezervy by se i tady našly. Poněkud mne zklamal hned úvodní kopákový motiv v otvíráku Twilight Extacy, kde to bubeníkovi prostě škobrtá a do kytar nesedí. Těchto malých neobratností se sice nadále vyvarovává, ale se tam mu ty nožky ujedou, tedy především při přechodech z volnějších pasáží do rychlovek. No ale abych hned zpočátku jenom nekritizoval, mrkněme se, co nám na desce, v jejímž názvu nás její tvůrci vyzývají abychom si užívali noci, vlastně tihle Seveřani nabízejí. Už jsem naznačil, že se jedná o klidnější pojetí chladivějších blackmetalových poloh. To ale ještě není jádro pudla, neřkuli pudlík celý. „Hrabě noci“, jak si kapela říká, jsou na této desce mnohem barvitější. (Mimochodem - proč jsou vlastně ti Skandinívci tak posedlí hrabaty, hraběnkami či hrady, když ani jedno z toho ve Finsku nikdy pořádně nebylo? Aha – možná právě proto...) Tak především se ve svých devíti skladbách až na skřehotavý vokál nebojí uvolnit a ponořit se do vykreslování pěkných melodických motivů, jejichž tempo by škatulkáře možná vedlo i k označení doom/black. Mne ale ne, protože to stejně pořád ještě není ta načinčaná mrňavá šelma psovitá v celé kráse... Jak se pánové učí hrát, tak se jejich kytarky nechávají školit v nosnějších a trošku švédských melodických deathmetalech, takže, a to zmiňuji často, se po této stránce hodně kapel vrací někam zpět k době slávy Dissection a Edge Of Sanity. Klávesy jsou zdá se v tomto druhu hudby nepostradatelné, ačkoli kdyby si ty ploché a dlouhotrvající stěny CDN nasamplovali, měli by o jedno místo v autě víc a moc by se nestalo. A když někdo řekne že takovýhle melodický, sem tam brnkací a o trochu častěji rychlejší, ale ne náklepový black hraje spousta kapel, nebudu mu odporovat. Právo na život mají nejen hvězdné projekty ve stylu Dimmu Borgir či „Krejdl“ a Count De Nocte mezi těmi ostatními sice nejsou první, ale rozhodně ne poslední. Carpe Noctum se příjemně poslouchá, má dobrý zvuk a odsýpá, ačkoli originalitou nepřetéká. Své plus mají i pěkně napsané a nikoli klišovitě zpracované texty, působící povětšinou jako když po bouřce vychází slunce do mlhy a vy máte ranní kocovinu. Přesto bych si spokojeně dovolil odcitovat kousek z textu titulní skladby: „Smoke unveils my destiny, the ruins no longer smile, but still I have the strenght to laugh...“ A o tom to je.
8 / 10
Promo 2003 (2003)
Carpe Noctum (2002)
Sorores Nocte Genitae (MCD) (1998)
Nos Omnes Una Manet (demo) (1996)
Mně se takovýto black/death hodně dobře poslouchá.
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.