PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doom metal mám velmi ráda. Je však mnohdy obtížné, vystihnout v něm onu tenkou hranici mezi melancholií x prvoplánovitou uplakaností, hranici mezi niterními pocity x povrchní „ždímačkou“ citů. DAYLIGHT DIES stojí na pomezí a svou novou deskou „Lost To The Living“ se na něm snaží balancovat s přesností cirkusové artistky. Není to však jen přesnost, co dělá třetí řadovou desku nadějných Američanů zajímavou. Střídání posmutnělých doomových melodií, strhujících vyhrávek i deathmetalových pasáží povyšuje „Lost To The Living“ na desku, která baví celou svou délkou.
Do prvních tónů „Cathedral“ se postupně zaposlouchávám a ačkoliv začátek příliš nenadchne, příjemné melodické pasáže, jemnější kytary a celková melancholická nálada mi nakonec pohladila (d)uši. Skladba se mi líbila s každým poslechem více a nyní mohu říct, že patří k těm nejoblíbenějším na desce. „A Portrait In White“ si můžeme pamatovat jako první samostatně vydaný singl. Z textové stránky rozhodně patří mezi ty zdařilejší:
".......Empty is this life
a portrait, painted all in white
a conclusion which was written
in words that failed to define"
Mrazivý začátek „A Subtle Violence“ otevírá skladbu, jakožto jednu z těch agresivnějších. DAYLIGHT DIES jsou skupinou, která si nepotrpí na dlouhé texty. Jejich hudba je dost emotivní sama o sobě. Také díky tomu instrumentální věci Američanům rozhodně neubírají na kvalitě. To ukazují v „And A Slow Surrender“ - skladbě, která mě naprosto okouzlila. Kradmo přechází z „A Subtle Violence“ a chytře zklidňuje její agresivní atmosféru. Určitě se řadí k nejpovedenějším na „Lost To The Living“. Konec s melodickou pasáží (hlavně její začátek) pak působí jako oslnivá hvězda, když všechna „daylight dies“. Kdo však spočítá, kdo spočítá a změří hvězdy na artistově dceři
Střed desky je věnován něžné „At A Loss“, charakteristické především jemnějším vokálem a také melancholickou zastřeností evokující KATATONII. „Woke Up Lost“ přespříliš nezaujme... sekunduje jí „Descending“, která sfoukne pěnu a přitvrdí. Závěr desky je obecně důležitý - neměl by nudit, musí v něm být nápad. Měl by desku celistvě uzavřít a přesto ponechat místo pro to „nevyřčené“, popřípadě nakopnout k dalšímu poslechu. Z těchto hledisek DAYLIGHT DIES finišují opravdu stylově, a to skvělou energickou tečkou s názvem „ The Morning Light“.
Pokud máte rádi SWALLOW THE SUN - někdy melancholicky niterní, jindy s míně agresivnějším přístupem - budete s DAYLIGHT DIES spokojeni. Pár podobností najdeme i s OPETH nebo již zmíněnou KATATONIÍ. „Lost To The Living“ je velmi příjemnou deskou, která v pravý čas střídá různé polohy, takže na první poslechy (a snad i na ty další) rozhodně nenudí. Není to sice nic nového pod sluncem (no ehm -pod sluncem-), ačkoliv by právě DAYLIGHT DIES mohli mít na to, vnést do doom/death vod trošku slanější vlnku.
Příjemně melancholická, ale ne uplakaná deska, která celou svou délkou nenudí.
8 / 10
Nathan Ellis
- vokál
Barre Gambling
- kytara
Charlie Shackelford
- kytara
Egan O'Rourke
- baskytara
Jesse Haff
- bicí
1. Cathedral
2. A Portrait in White
3. A Subtle Violence
4. And A Slow Surrender
5. At A Loss
6. Woke Up Lost
7. Descending
8. Last Alone
9. The Morning Light
Lost To The Living (2008)
A Portrait In White (Single) (2008)
Dismantling Devotion (2006)
Live from the Relapse Contamination Festival (2005)
No Reply (2002)
Idle (EP) (2000)
The Long Forgotten (demo) (1999)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Candlelight Records
Stopáž: 51:28
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.