LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Všechny změny u EVERGREY jsou již několik let spíše kosmetického rázu. Pravda, minulá řadovka „Monday Morning Apocalypse“ byla o něco přímočařejší, než se všeobecně čekalo, byla cítit snaha o pár zapamatovatelných hitíků, ale ani tahle milimetrová inovace skupinu tak úplně nevytáhla z fronty čekatelů na totální vyčerpání a vydojení vlastního stylu. Abychom informační povinnosti učinili zadost, musíme zmínit výměnu baskytaristy Michaela Hakanssona za Jari Kainulainena v loňském roce, ovšem ani v tomto případě není důvod pochybovat o pouhém střídání stráží s minimálním dopadem na výsledný materiál.
„Roztrhaný“ totiž není žádným vysvobozením. Mnohé napověděla už dříve vypuštěná skladba „Fail“ a poslech celého kompletu v tom jen utvrzuje - zase se pohybujeme na hranici mezi vykrádáním sebe sama a smysluplnou evolucí vlastního stylu. Taktéž je okamžitě slyšet, že žádná zjednodušení se pro tentokrát nekonají a EVERGREY tak hlásí návrat k propracovanější minulosti s nezbytnou dávkou melancholie.
Ale pojďme trošku víc do hloubky. „Torn“ je moderně nazvučená nahrávka, kytary hutně u země, radost poslouchat. Když už byla řeč o té melancholii, někomu se možná bude zdát, že jí přece jen ubylo a na vině je minimum typického klavíru, respektive jeho větší upozadění ve výsledném mixu. Nevím, jestli to byl záměr nebo jen náhoda, ale tentokráte se černobílé klapky prosazují spíše v syntetičtějších klávesových rejstřících, a když už nějaké to piánko proleze na povrch, pracuje spíše pro výslednou barvu, než sebeprosazení („Soaked“, „Fear“ a další). Čili nahrávka stojí více na kytarách, což ale při takto vyšťaveném celkovém soundu nemůže škodit. Mám-li vybrat nejsilnější položky alba, pak bych určitě sáhnul po titulní „Torn“ se silnou vybrnkávanou slokou a velkým hitovým potenciálem a rozhodně oběma rukama zdrapl také závěrečný dvojblok (průměrný bonus „Caught In A Lie“ do výčtu nepočítám) čítající masitou „Still Walk Alone“ a „These Scars“ se skvělým refrénem a hostující manželkou pana kapelníka. Tam slyším Englundovce v roce 2008 jako nejsilnější. Ostatní písně jsou v tradičních mantinelech skupiny, tu povedenější, tu méně, občas s otázkou, kdeže už to či ono použili, občas bez ní. Všechno stále ještě v rámci únosnosti, ale je to prostě tak.
Skutečně tomu nerozumím, EVERGREY jsou vlastně pořád stejní, první dojmy z desky spíše rozpačité, nakonec však člověk musí zase uznat, že ač jako přes kopírák, jejich alchymie pořád funguje a poslechová kůra zabírá. Ucho nakonec objeví pár výtečných (nebo aspoň dobrých) melodií, které sice připomenou minulost, ale pořád baví. Zda-li za to může i pěvecká výjimečnost Toma Englunda, která v domácích podmínkách funguje naprosto přirozeně (ovšem při hostování na posledním dítku páně Lucassena byla sotva poloviční), nevím. A asi na tom ani nezáleží. Čili už po několikáté zvedám káravě prst s výstrahou, že není daleko doba, kdy definitivně zazvoní hrana, ovšem ve skutečnosti už tomu možná ani sám nevěřím. Tak snad se u příští desky sejdeme zase aspoň „na hraně“.
Na hraně... zase... ale drží, pořád ještě drží.
7 / 10
Tom S. Englund
- zpěv, kytara
Henrik Danhage
- kytara
Jari Kainulainen
- basa
Jonas Ekdahl
- bicí
Rikard Zander
- klávesy
host:
Carina Englund
- zpěv
1. Broken Wings
2. Soaked
3. Fear
4. When Kingdoms Fall
5. In Confidence
6. Fail
7. Numb
8. Torn
9. Nothing Is Erased
10. Still Walk Alone
11. These Scars
12. Caught In A Lie (bonus)
Theories Of Emptiness (2024)
A Heartless Portrait (The Orphean Testament) (2022)
Escape Of The Phoenix (2021)
The Atlantic (2019)
The Storm Within (2016)
Hymns For The Broken (2014)
Glorious Collision (2011)
Torn (2008)
Monday Morning Apocalypse (2006)
A Night To Remember (live) + DVD (2005)
The Inner Circle (2004)
Recreation Day (2003)
In Search Of Truth (2001)
Solitude, Dominance, Tragedy (1999)
The Dark Discovery (1998)
Vydáno: 2008
Vydavatel: SPV / Steamhammer
Stopáž: 59:29
Produkce: Tom S. Englund and Jonas Ekdahl
Studio: Division One Studios, Sweden
Ale jo, kluci to prostě v ruce mají, o tom žádný polemiky, ale taky na to už dost hřeší. Předchozí deska aspoň v první polovině naznačovala vůli po změně a díky tomu ji s chutí poslouchám dodnes (což z celé diskografie EVERGREY mohu říct už jen o "In Search Of Truth"). Novinka se zase vrací na vlnu asi nejúspěšnějších desek, není to špatné, šlape to pěkně, některé melodie a vyhrávky utkvějí, ale jen málo překonává nejlepší položky z minulosti. Takže "Torn" je deska, která rozhodně neurazí, ale že už bylo lépe, to také zakrýt nedokáže...
Myslím že v recenzii je napísané všetko. Ale ich tvorba aj tak prekonáva väčšinu dnešného power metalu. Preto z osobných sympatií dávam o pol boda viac.
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.