Je několik jistot v životě lidském. Že po šesté hodině večerní v restauraci U medvídků jen horkotěžko seženete místo k sezení, že pivo jejich vlastní výroby Oldgot má skutečně lahodnou chuť, ale především a v první řadě, že pokud vyrazíte na koncert někoho takového jako je Paul Gilbert, budou diváky a posluchače v sále tvořit především kytaristé z celé republiky plus příslušný rodinný doprovod. A zač by stály jistoty, kdyby měly být nejisté?

Klub Vagón má jednu, zato však dosti zásadní nevýhodu - místo pod pódiem je úzká nudle, široká asi jako... no trochu větší vagón, nebo maštal, jak bystře poznamenal jeden bodrý moravský šohaj. Tudíž bylo po příchodu docela nepříjemným překvapením zjištění, že kytaristů dnes dorazilo jaksi víc (200-250 hlav?), než aby mohli všichni vidět. Nudle praskala ve švech, hlava na hlavě, a tak není divu, že mnoho lidí (nás nevyjímaje) sledovalo převážnou část koncertu raději od zadního baru na velkém plátně nebo u hlavního baru na malé televizní obrazovce. Trochu zvláštní a schizofrenní pocit, jít na živý koncert a nakonec pozorovat dění na pódiu z opačné strany, když ze zadu do vás hustí kapela. Jenže, pokud chtěl člověk vidět i něco víc, než jen občasnou čupřinku na hlavě účinkujících, a u podobných koncertů je to věc zcela zásadní, nic jiného mu ani nezbývalo. Z tohoto pohledu byl tedy výběr místa konání značným šlápnutím vedle.

Pokud neznáte, můžete si Paula Gilberta s klidným svědomím zařadit do kolonky kytarových hrdinů. Pokud však čekáte bezduché onanie na sladké dřevo, jste vedle jak ta jedle, neboť mistr je velký univerzál, s velkým citem pro věc a jde především po melodii. Virtuóz, pohodář s věčným šklebem a neodmyslitelnými sluchátky Made in Otík. Ano, byl kdysi hodně slavný s MR.BIG díky oplodňováku „To Be With You“, ale ty časy už jsou dávno pryč.

Největší slabinou na deskách kytarových mágů bývá zpěv. Nevím, zda-li je do zpívání tlačí firmy, či mají sami ambice dokázat světu své umění i za mikrofonem, každopádně z toho většinou nekouká nic moc pěkného. Ani Paul Gilbert není výjimkou, a tak rozhodně potěšilo, že když s úderem deváté hodiny večerní skupina začala, došlo na hlasový doprovod až za hodinu a půl, tedy až při samotném závěru v dávné písni „Down To Mexico“ z desky „Flying Dog“. Gilbertovci totiž jinak vsadili především na poslední nahrávku „Silence Followed By A Defening Roar“, které se věnovali skutečně zevrubně, a tak se jelo bez vokálů. Ovšem s citem Paula pro silné melodie se po většinu hrací doby nemohl nudit snad ani ten nejzarytější odpůrce kytarových ekvilibristik. Navíc, když hlavní postavu večera skvěle doplňovaly nejen nezbytné klávesy jeho ženy Emi a spolehlivá basa Craiga Martiniho, ale především hodně výživné bicí Jeffa Bowderse (i když to bubenické sólo, ač pochopitelně střihounské, si tedy odpustit mohl). Silných momentů byla celá řada. K tomu nejzajímavějšímu určitě patřily všechny manželské „rozhovory“, tedy odpovídačky a přetahování se mezi kytarou a černobílým hájemstvím, které občas simulovalo i opačný nástroj. Vždy precizní, přitom odlehčené a vzdušné, jak už to u mistrů svého oboru bývá zvykem. Retro kytaru Paul vyměnil snad jen pro laskavou etno vložku, kdy si pro změnu, s kým jiným, než se svou zákonitou paní, vybral muzikantskou chvilku něhy. Pochopitelně, jak čas z noci ukrajoval, s blížícím se koncem přišel na řadu i pan Hendrix, nějaká ta ozvěna RACER X, s odpovídajícím legračním kýváním kytar v synchronních zvedačkách, a půldruhé hodinky je bohužel za námi, jako když plivne.

Suma sumárum hodně příjemný večer ve společnosti pravého kytarového šlechtice. Slušný zvuk i ohlas, pro příště se ale rozhodně přimlouvám za vhodnější místo s výhledem pro všechny a bude to ještě o stupínek lepší.

P.S. A abych nezapomněl, před vystoupením prý Paul udělil několik kytarových lekcí pětici? českých sekerníků. Tak věřím, že i to stálo za to...

Foto pouze ilustrační ze stránek www.paulgilbert.com