OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zahlédl jsem vám nedávno v přehledu nově vydávaných alb titulek AXEL RUDI PELL a už bůhví pokolikáté jsem při tom pohledu zažil něco jako déjà-vu. Samozřejmě, že to nesleduji detailně, ale tak nějak jsem si naprosto jistý tím, že podobný zážitek prodělávám dříve s roční, nyní už „jen“ s dvouletou periodicitou téměř dvě desetiletí. Nových dvanáct měsíců (resp. dvakrát tolik) a k nim nový zářez Axela Rudiho Pella, to k sobě prostě patří. Co se skrývá pod pokličkou těchto alb už od dob takového „Oceans Of Time“ (1998) neřeším, ale klidně bych se vsadil, že „stále to samé“. Kytarový mág pod vlivem svého skladatelského přetlaku chrlí hromady melodického hard´n´heavy materiálu s typickým rukopisem, tu slabší, tu silnější a všichni, kteří kdy kapelou prošli (včetně vynikajících zpěváků, na nichž je pozoruhodná zejména podobná barva hlasu s typickým hardrockovým feelingem), jsou spokojeni. Podobně jsou na tom nejspíš i fanoušci a kupci v jedné osobě, neboť nebýt jich, neměl by asi věhlasný německý kytarista proč v téhle časové smyčce zůstávat stále dál.
A tak mi to nedalo a avizovanou novinku „Tales Of The Crown“ jsem si nenechal ujít. A co myslíte, jak jsem dopadl? Samozřejmě, bylo to tam. Sólový AXEL RUDI PELL jako vyšitý, v libovolném roce jeho letité kariéry. Již deset let zabydlený Johnny Gioeli zpívá jako ze škatulky a posluchač s ním v příjemném středním tempu odvíjí další špulku pokovované niti, tolik podobné všem, se kterými kdy maestro a jeho šikovná kytara spíchli své tak trochu uniformní kousky. Jasné to bylo snad dokonce ještě předtím, než dozněl úvod předlouhého otvíráku „Higher“. Ten následně přesně v předpokládaném duchu ze všeho nejdříve upoutal neotřesitelně nahlas konstatovanou stájovou příslušností a až teprve poté i konkrétními detaily skladby samotné, zastřešenými vcelku zpěvným a příjemným refrénem. Naprostou samozřejmostí při tom byly poměrně bohaté a (naštěstí i) smysluplné kytarové hrátky, které k Axelovi patří tak neodmyslitelně, jako pět prstů k lidské ruce. Tím pádem bylo ovšem na adresu alba řečeno to nejpodstatnější a další děj už se odehrával dle zcela jednoduché matematiky. Buď a nebo. Číslo dvě „Ain´t Gonna Win“ bylo spíše neutrální a plošší na to, aby v ní nějak zásadně uspělo, na rozdíl od trojky „Angel Eyes“ (mimochodem odporně klišovitý název č. 1), která v utíkavém tempu smetla svou předchůdkyni jedním jediným znamenitým riffem. Pak se samy v sobě dočista ztratily vcelku nenápadité „Crossfire“ a do jisté míry i balada „Touching My Soul“, aby další odrazový bod nalezla kapela v hravé a lechtivé instrumentálce „Emotional Echoes“, možná nejdobrodružnějším okamžiku celého alba. Mírně optimistickým výkonem na to navázala i následující „Riding On An Arrow“ (dobrý zpěvák je prostě schopen „udělat“ lecjakou skladbu, což je tady patrné přímo učebnicově), nicméně s titulní věcí znovu přišly horší časy, invenčně suché jako osamocený kaktus v široširé poušti, a album se jich přes „Buried Alive“ (odporně klišovitý název č. 2) a „Northern Lights“ už nezbavilo.
Neříkám, ta procházka albem nebyla úplně nepříjemná, k její značné škodě však na ní často vítězila forma nad obsahem. A nebýt toho faktu, že se jedná právě o Axla Rudiho Pella, asi by jí to zlomilo i vaz. Jelikož však tohoto bezesporu šikovného kytaristu po té hromadě let nikdo evidentně nezmění snad ani opakovaným úderem heveru, a jelikož jsou mezi námi stále tací, kterým to právě takhle plně vyhovuje, je to opravdu jen a jen na nás všech. Buď a nebo, jak už tady zaznělo, přičemž oba přístupy mohou být úplně klidně považovány za ten nejzasvěcenější náhled na věc.
AXEL RUDI PELL rovná se buď a nebo. Je to jednoduchá matematika plně kompatibilní i s „Tales Of The Crown“.
6 / 10
Johnny Gioeli
- zpěv
Axel Rudi Pell
- kytara
Volker Krawczak
- baskytara
Ferdy Doernberg
- klávesy
Mike Terrana
- bicí
1. Higher
2. Ain't Gonna Win
3. Angel Eyes
4. Crossfire
5. Touching My Soul
6. Emotional Echoes
7. Riding On An Arrow
8. Tales Of The Crown
9. Buried Alive
10. Northern Lights
Tales Of The Crown (2008)
Diamonds Unlocked (2007)
Mystica (2006)
Kings And Queens (2004)
Knights Live (Live 2CD, DVD) (2002)
Shadow Zone (2002)
The Wizards Chosen Few (best of) (2000)
The Masquerade Ball (2000)
The Ballads II (1999)
Oceans Of Time (1998)
Magic (1997)
Black Moon Pyramid (1996)
Made In Germany (live) (1995)
Between The Walls (1994)
The Ballads (1993)
Eternal Prisoner (1992)
Nasty Reputation (1991)
Wild Obsession (1989)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Steamhammer / SPV
Stopáž: 60:26
Produkce: Axel Rudi Pell & Charlie Bauerfeind
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.