NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Izraelské smíšené hudební duo CARUSELLA působí ze studiové produkce jako štavnatý indie-rockový pulz s pěknými nenásilnými melodiemi, na živo však představují sludge-noise rockové tornádo, které vás rychle vtáhne do děje a nepřestane s vámi cvičit ani po skončení produkce. Předkapelou hudebnímu páru z Tel Avivu jsou domácí odkojenci borských hudebních mravů – SYNERGY. Zatímco bicí souprava a kytarový aparát prvních hrajících jsou poslušně přichystány na pódiu, na pravé straně klubu se u zdi válí fidlátka Izraelců, což může znamenat jediné. Stejně jako kapely typu DŸSE, bude i CARUSELLA hrát mimo pódium, tedy přímo mezi lidmi.
Ale to už se chystají první hrající. Pod scénou se srocuje houf teenage slečen, které se již nemohou dočkat svého prvního utajeného orgasmu ve chvíli, kdy si bubeník Pavel Ryska svlékne po druhé písničce tričko. Povím vám, je to zvláštní fenomén tihle SYNERGY. To co působí u jiných skupin dráždivě a neprofesionálně (například šeptané rozhovory protagonistů mezi skladbami o tom, co budou hrát dále), budí u nich pobavený úsměv na tváři. Vy se na to vlastně i těšíte a nepřijde vám divné, že kapela za set prohodí víc slov mezi sebou než do publika. Jejich osobitý hudební styl lze označit za ryze instrumentální math-rock silně líznutý post hardcorovými vlivy. Celek se může pochlubit polyrytmickými pasážemi i chytlavými tapovanými melodiemi, kde se v souhře obou nástrojů velmi úzce tiskne technická složka na silně emotivní náboj. Počátek večera byl příjemný, slibný a já pevně doufám, že studiová impotence, která se některých výjimečných plzeňských kapel drží jako klíště, nebude trýznit i fanoušky těchto sympaťáků.
CARUSELLA si ihned po skončení prvních hrajících začíná stavět bicí uprostřed sálu, kde ještě před chvílí postávalo nejvíce lidí. Mikrofony na zpěv jsou tři, postavené do trojúhelníku. Jeden obsazuje bubeník Guy Shechter, druhé dva jsou pro kytaristku Tamaru. Lidé obklopují dvojici ze všech stran, krátké nazvučení a může se začít. A mohu vám říci, že toto jsem tedy nečekal. Živá produkce je mnohem syrovější a (možná díky zvuku) i značně noise rocková, ale k produkci to sedne více než dobře. Tamara běhá před bicí soupravou, používá oba mikrofony, hází sebou i s kytarou a pohledem jen málokdy opouští svého bubeníka – jako by je vzájemný pohled svazoval. Z albové produkce mě trochu otravuje nedotažený, uhoukaně vyrážený vokál Tamary, ale v živé produkci, kde není zdaleka dominantním prvkem, je výsledný vjem více než překvapivý. Živelný set si velmi rychle získává lid na svoji stranu a na závěr publikum nepropouští hudebníky bez přídavku. Tím je dle mého nejchytlavější skladba „Star Quality“, refrén pak zpívá již celý klub, byť k mikrofonu se i po hecování kapelou samotnou odváží jen několik jedinců. A popravdě, tu poslední skladbu si broukám ještě teď…
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.