A máme tu konečně nové album AC/DC, navíc po nejdelší pauze v historii legendární australské kapely. Těch osm let bylo skutečně příliš dlouhých, zvlášť když si uvědomíme, že právě tihle protinožci patří mezi nejpředvídatelnější kapely naší planety. O tom, že by AC/DC začali hrát něco nového a nečekaného nemůže být zkrátka ani řeč. To už by pro ně bylo snazší roztancovat dlouholetého vozíčkáře než předělat své zaběhlé návyky. Zvlášť, když je k jejich hrubému boogie pojí celoživotní láska, která jak známo hory přenáší. Dost možná největší rocková parta posledních třiceti let dle předpokladů navazuje na svůj předešlý zásek - „Stiff Upper Lip“ (2000) a znovu nás zásobí nemalou dávkou své pověstné energie.

Produkce se tentokrát ujal Brendan O´Brian, který se již v minulosti osvědčil při práci s mnohými velkými kapelami (PEARL JAM, VELVET REVOLVER … ). Osobně tuto volbu hodnotím jako šťastný tah, protože „Black Ice“ zní přeci jen o poznání různoroději než tomu bylo v případě několika předešlých alb. Vše zahájí chytlavá „Rock´n´Roll Train“, což je velmi obstojná hymna na úvod. Rovná rytmika, výrazný riff a chorálový refrén, opravdu snadno zapamatovatelný. Určitě dobrá volba při výběru pilotního singlu. Za nejsilnější položky alba však považuji paradoxně ty, které se tak trochu vymykají zaběhlým představám o hudbě AC/DC. Mluvím zejména o nádherné „Rock´n´Roll Dream“, což je zřejmě píseň, která se nejvíce podobá něčemu, o co samotní AC/DC nikdy nezavadili. Ano, řeč je o baladách. Tahle skladba sice není žádný slaďák, ale jde o hodně povedený, vzdušný kousek, vedený v pozvolném tempu. Slideovými kytarami protkaná „Stormy May Day“ silně upomíná na „In My Time Of Dying“ od LED ZEPPELIN. Naopak „Decibel“ trochu fušuje do řemesla chlapcům od ZZ TOP a má tak velký potenciál k tomu, aby roztancovala veškeré texaské bary, plné podivných chlápků u kulečníkových stolů. A konečně „Anything Goes“ je nejmelodičtější skladbou na „Black Ice“, která předvede své singlové ambice ve formě šedesátkového rock´n´rollu.

Zbytek „Black Ice“ je přesně takový, jak si od AC/DC žádá jejich široká fanouškovská obec. Strojové Malcolmovy riffy drží hmotu a udávají (ve spojení s rytmikou) stabilní tempo, zatímco Angusovy vyhrávky vytrvale obdarovávají písně duší. Hlas Briana Johnsona nedoznal žádných zásadních změn a pořád platí za nezdolnou sirénu. Nad ostatní písně ční zejména dva svižné chorály „She Likes Rock´n´Roll“ a „Wheels“, stejně jako závěrečný titulní song, který znovu tak trochu navodí bluesové kouzlo LED ZEPPELIN. Možná by albu prospělo zkrácení o nějaké čtyři skladby, protože se zde najde i něco málo hlušiny. Celkově však jde o standardně dobrou nahrávku, o které si myslím, že je zdařilejší než předchozí dvě řadovky kapely – „Ballbreaker“ (1995) a již zmiňované „Stiff Upper Lip“. Přestože kvalit těch nejslavnějších alb opět dosaženo nebylo, nemyslím si, že by novinka neměla naplnit očekávání všech dlouholetých fanoušků AC/DC, dnes již silně roztřesených při pomyšlení na novou porci siláckých rock´n´rollových riffů. Naopak, zde je důkaz životaschopnosti těchto starých rockových pardálů. Znovu tedy dobrá nálož.