PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zimní bouře se vrátila do Evropy a do České republiky s sebou již podruhé v relativně krátkém čase přivála i královnu symfonického metalu Tarju Turunen. Tahle událost přilákala do Incheba Arény na pražském Výstavišti (alias bývalé Malé sportovní haly) slušný zástup zpěvaččiných příznivců, počtem nicméně zdaleka nesrovnatelným s nájezdem davů, které o osm měsíců dříve ve vedlejší Tesla Aréně (alias Velké sportovní hale, která už tedy mimochodem dostala jmen) zcela zaplnily večírek bývalých zaměstnavatelů divy NIGHTWISH.
Plánovaný rozjezd v 19.00 hod. se tradičně nezdařil, ale to už nejspíš našince moc nepřekvapí (zajímavé je, že na domácích letních festivalech není časová přesnost nejmenším problémem), takže předskakující INNOCENS nastoupili na pódium až někdy okolo čtvrt na devět. V jejich případě si promotér nemusel dělat moc vrásky - chtělo to zkrátka kapelu, která by se svou produkcí co nejvíce přiblížila hlavní hvězdě večera a obecenstvo tím pádem náležitě rozehřála. Nu a když už to rovnou nemohli být nějací NIGHTWISH Revival, situace byla jasná: funguje-li některá ze zpěvaček těchto revivalů ještě v další kapele, tak ať je to právě ona. Katerina a INNOCENS byli tím pádem rovnou po ruce. A nezahráli úplně špatně, to nemohu po svém prvním setkání s touto kapelou říct, nicméně žádnou suverenitu jsem v jejich výkonu také neobjevil. Melodický metal alá shora již dvakráte vzpomínaná finská pětice, k němu velice slušný zpěvaččin projev a sem tam povedenější motiv, většinou ovšem balancující na hranici lidové zábavnosti, to zkrátka k žádným zásadním výstupům nezavdá ani omylem.
Holky z naší školky v prvních diváckých řadách (tedy ne že bych je přímo viděl, ale jejich pozdější skandování „Tarja, Tarja“ se zkrátka přeslechnout nedalo) to nicméně tak neviděly, pročež INNOCENS zahrnuly poctivou přízní, skoro stejně tak vášnivou, jakou později počastovaly i hlavní hvězdu večera. Ta nastoupila za obrovskou bílou plachtu, do poslední chvíle ukrývající celé pódium, v půl desáté, a po krátkém intru, při němž sehrála na zmíněné plachtě malé stínové divadlo, spustila se svojí speciální muzikantskou sestavou „Boy And The Ghost“, tedy jeden z těch slabších okamžiků z debutu „My Winter Storm“. Po něm následovala „Lost Northern Star“ a pak se stalo něco, co jsem na (stále ještě?) metalovém koncertě už velmi dlouho (tedy jestli vůbec někdy) neviděl. Děvčata pod pódiem zasypala Tarju nejrůznějšími plyšovými zvířátky (přestože žádný hattrick či něco podobného jsme samozřejmě neviděli) a dokonale ji tím zaskočila. Nikoliv ovšem na dlouho, což nejlépe dokázaly „My Little Phoenix“ a zejména „Passion And The Opera“, opravdu stoprocentně a se vším všudy podané. Tarja vůbec zpívala čistě a spolehlivě, což je samozřejmě nutno kvitovat s povděkem, a do toho navíc neustále nezapomínala mávat známým gestem „paroháče“, takže ona metalová charakteristika byla skutečně stále ještě na místě. V průběhu večera pak dále zazněly kupříkladu „Sign For Me“, „Nemo“, „I Walk Alone“, žhavá novinka „Enough“, „Poison“, „Wishmaster“ a nechybělo ani, kdo by to byl řekl, bubenické sólo stále čerokézštějšího Mikea Terrany.
Celkový dojem z toho všeho nicméně nebyl nijak závratný. Jakási umělá nastavovanost hodinu a půl trvajícího vystoupení, korunovaná závěrečným naoko velmi srdečným objímáním každého muzikanta s každým (že by iluze „rodiny“ fungující dokonaleji než mnozí jiní a NIGHTWISH mezi nimi zejména?) totiž ještě zvýraznila některé další hlušší okamžiky koncertu, vracející nás neomylně k vydání „My Winter Storm“. Ano, Tarja je bezesporu geniální pěvkyně, ale bez stejně geniálního skladatele poměrně nevýraznější, než by si asi sama představovala. Což platí stoprocentně i pro její živá vystoupení, která na to konto nevyřeší ani námezdní hudební veličiny typu čerstvé posily Olivera Holzwartha či již vzpomínaného mistra Terrany. Bohužel.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.