Inscenace renomovaného samorosta J. A. Pitínského jakoby do Dlouhé spadla ze zcela jiné dimenze. Hodně krácené drama čínského dramatika Kchung Šang-žena ze 17. století vypráví o lásce, válce, zradě a nalezení vnitřního klidu. A překvapivě v českém nastudování nikoli prostředky typickými pro divadlo tuzemské. Pitínský vnutil svým hercům silnou orientální stylizaci řeči, výrazně zpěvavou intonaci, přepjaté gesto a cupitavý pohyb. Hra má tak úplně jiné tempo, než na jaké je našinec zvyklý. Samozřejmě se tak inscenace ocitá v ohrožení, že nebude akceptována, ale toto riziko přijímá v úplnosti. Nesnaží se jít na ruku, ale na ploše tří hodin vtahuje diváka do zcela jiného myšlenkového i hodnotového vesmíru, unáší ho z víru všednosti do světa, kde věci padají pomalu a slova se říkají s obřadnou rozkoší. Přes všechnu stylizaci takřka zázračně nerpůsobí nic přehnaně, mechanicky, herci přijímají režisérovu vizi za svou a dokáží se vcítit do dramatu, které rozhodně nestojí na efektu reálného, ale spíš na výrazném přehrávání. Scéna, hudba, choreografie pohybu, to vše dokonale zapadá do mozaiky, která dává obraz jedné z nejlepších inscenací, kterou můžeme na prknech pražských divadel v současnosti vidět. "Vějíř s broskovými květy" kupodivu nezasahuje jen estetickou stylizací, ale i obsahem. Milé překvapení.