Italská kapela THY MAJESTIE na sebe před lety upozornila koncepčním albem „Hastings 1066“. Kromě zajímavého námětu šlo i po hudební stránce o podařenou záležitost, byť pravda, z mantinelů melodického power metalu nijak nevybočující. Zdálo se ale, že skupinu by mohla čekat jen lepší budoucnost a lidstvu by se při sousloví špagety-metal, nevybavili jen RHAPSODY. Jenže zlý osud zapracoval a s kapelou to šlo od deseti k pěti. Největší trable nastaly, když kapelu opustil zpěvák Dario Cascio. Na pár měsíců angažovali Gabriela Grilla (ex-DOOMSWORLD), nicméně pro nadcházející album jim za mikrofonem stojí Giulio Di Gregorio. Studiové album „Jeanne d´Arc“ ale nic zajímavého nepřineslo, jen celkové zjednodušení, méně sborů, méně aranží. Na „Hastings 1066“ měli nakročeno progresivnějším směrem. Teprve až asi po půl roce od vydání kapela vystoupila naživo a v podstatě tak odehrála jediný koncert s Giuliem, který posléze pro časté zdravotní problémy odešel. Krátké angažmá Američana Matta Auba (TIMELORD) netřeba rozvádět, přeci jenom to k sobě měli kluci daleko. Podstatná změna nastala až koncem roku 2006, kdy se do skupiny vrátil Dario Cascio, zpěvák nijak fenomenální, jeho hlas se ale k THY MAJESTIE hodí. Ještě následovala výměna stráží za klávesami a kapela se mohla pustit do dalšího alba.

Na „Dawn“ je znát, že THY MAJESTIE své zlé období překonali, nicméně - a nebudeme chodit okolo horké kaše - ocitají se tak trochu tam, kde byli před šesti lety s „Hastings 1066“. Absence živého vystupování a dlouhé prodlevy mezi alby učinily své a kapela si bude musit své renomé vydobít pěkně od začátku. A nejinak je tomu i s hudbou, která se rovněž pohybuje po spirále, byť instrumentální posun je nesporný. Refrény jsou sborové, nový klávesák se dere kupředu a jeho vyhrávky jsou slyšet po celou stopáž, kytary se pouští do složitějších postupů a studiová práce dodala albu líbivý háv. Jistou výtku bych měl vůči zvuku, který by si ještě trochu práce zasloužil. Neváhám tvrdit, že „Dawn“ je dobré album, s mírně progresivními prvky, chvílemi silnými melodiemi. Tématicky jej autoři rozdělili na tři části: „Chapter One: Trapasso - Exequies of the formal sphere“ (skladba 1 – 4), „Chapter Two: Rovina - The neverending night“ (5-10) a „Chapter Three: Vendetta - A new Dawn“. V podstatě pouze pátá skladba („The Legacy Suite“) zastává funkci výpravnějšího opusu a na disku je rozkouskována na pět samostatných částí. Ostatní písně jsou svižné, sázející na zpěvné refrény. Kousky jako „M.A.D.“, „Day Of The Changes“, nebo výpravnější „The Hunt“ si kapela bezesporu může dát do svého zlatého fondu pro koncertní vystoupení. Na druhou stranu, jak už bylo řečeno, s albem „Dawn“ se tito špagetožrouti dostávají tam, kde už jednou byli a to je škoda. I přes nesporné kvality jejich nového dítka, je to potomek poněkud nevýrazný a k plnému rozkvětu mu ještě stále chybí, aby jeho mladistvé rysy nabyly více osobitějšího výrazu.