Dramatická prvotina Antona Pavloviče Čechova "Platonov je darebák" (či též "Darebák Platonov") dostala v Divadle Na zábradlí od režiséra Jiřího Pokorného darem vykřičník. Vykřičník, který v jeho typickém stylu dodává klasice hodně expresivní a uřvaný nádech, spoustu aktualizujících přesahů a více či méně povedených scénických fórků. První polovina hry je naprosto famózní. Hlučná sedánka ruské smetánky, pod jejíž uštěbetanou idylou prosvítají morální a etická dilemata lidské společnosti, je vedena ve svěže komediálním duchu a na malém prostoru zábradlackého jeviště se odehrává herecky i scénicky strhující pásmo cynismu a opatrně probublávající dramatičnosti, to vše vedené lehkou rukou nápaditého excentrika Pokorného. Oč lepší je půle první, davová, hysterická, exaltovaná a vtipná, o to více vynikne pokulhávání půle druhé – komorní a zvážnělé. Ta patří Platonovovi, šaramantnímu darebákovi, který do všeho vnáší rozkol, sebe samého nevyjímaje. Pokorného režie místy ztrácí dynamiku, nápady a některé monologické a dialogické vstupy působí vyloženě nesourodým dojmem. Komika se nechtěně objevuje tam, kde text i děj vyznívají vážně a smát se vlastně není čemu. Naštěstí herecké osobnosti dokáží udržet dramatickou linku pohromadě – zejména femme fatale Tatiana Medvecká a jako vždy strhující Igor Chmela. Vyvrcholení "Platonova" tak přichází po sérii ne úplně přesvědčivých dialogů poněkud zeslabené a člověk se neubrání určitému pocitu zklamání. Nicméně už jen díky skvělé první půli se na zábradláckou verzi vyplatí zajít.