Burianova žlučovitá agitka proti intelektuálům, levicovým úchylkářům a diverzantům všeho druhu z roku 1950 znovu na scéně. Má hardcore propaganda v roce 2008 co říci? Jsem mile šokován. Ano! Nejvíce osloví Pitínského inscenace ty, kteří umí číst ideologické šifry a krom vynikající inscenační omáčky si užijí i Burianův text, jenž žlučovitě a okatě paroduje všechny modelové "lumpenproletářské" živly, které nabourávají boj za lepšího člověka. Proklamovaný Pitínského úmysl zobrazit "vrahy jako oběti" se sice úplně nepodařil – postavy aparátčíků a stranických přidržtašků působí spíše dojmem afektovaných karikatur – nicméně kupodivu výborně funguje drama mezi ústřední dvojicí manželů Hoderových. Zejména "salónní intelektuálka" Růžena má v sobě děsivou porci osudové tragiky, čímž evokuje postavu Milady Horákové. I její manžel, prototyp uvědomělého soudruha, však překvapivě nepůsobí ploše, jeho nerozhodný slaboch nedráždí schematismem. Záhadným způsobem v tomto ohledu Burianův škvár opravdu obstál, i když naše vnímání hrdinů a padouchů se mění. A jinak? Působivá scéna, výborná hudba a precizní práce s dikcí i pohybem – "Pařeniště" shazuje povětšinou úspěšně statičnost a navzdory frázovitému textu nenudí. Naopak, vytváří velice působivou a sugestivní atmosféru stalinského "období šibenic". Vypůjčuje si jazyk komunistické ideologie a zasazuje ho do panoptikálního a karikaturního obrazu tehdejší společnosti. Pitínský a spol. v textu našli stopu autentického záznamu minulosti a dokázali ho zvýraznit v inscenaci, která zamrazí radikálností – původního textu i nového nastudování.