Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Záslužnej činnosti vynášania archívnych položiek z histórie DG 307 na svetlo sveta zasvätilo lounské vydavateľstvo Guerilla Records nemálo energie. Najčerstvejšou položkou je štrnásť rokov starý záznam z pražského Klubu Jilská: zachycuje Pavla Zajíčka v období pred vydaním dosky „Kniha psaná chaosem“. Kultové teleso českého undergroundu a alternatívy sa v polovici deväťdesiatych rokov prezentovalo ťažkými, pochmúrnymi skladbami – organové registre Zajíčkovho casia okrem bicích sprevádzajú tiahle tóny violončela a kontrabasu, gitara a piano sú upozadené. Dominantným prvkom je však Zajíčkova deklamácia vlastných básní, výrazovými prostriedkami úsporných, no v schopnosti vyvolať až fyzicky dusivý pocit dokonalých. Už úvodná „Siluety letících ptáků“ všetko odhalí v plnej kráse: takmer štvrťhodinová stopáž plynie pomaly a zdanlivo nikam, surový, ale mimoriadne čistý zvuk ustupuje polospievanému prednesu Pavla Zajíčka, končiacemu opakovaním titulu skladby. Rockovejšie momenty („Posvátný místa“, „Uprostřed noci“) striedajú kompozície s až akousi religióznou atmosférou. Rovnako, ako v prípade štúdiovej „Knihy psané chaosem“, aj na tomto zázname vystupuje zadumané „Křídlo anděla“ s atmosférou blúdenia sivými, bezútešnými ulíce periférie, lemovaných domami s opadanou omietkou: „Našel jsem na ulici křídlo / mrtvýho ptáka / nebo to bylo křídlo mrtvýho anděla / už nevim ...“
8 / 10
Magický město vyhořelo! (2008)
Nosferatu (2004)
Historie hysterie (2002)
Šepoty a výkřiky (2002)
Koncert (1999)
Siluety (1998)
Kniha psaná chaosem (1996)
Torzo (léto 1980) (1993)
Pták utrženej z řetězu (podzim 1979) (1993)
Uměle ochuceno (Artificially Flavored) (1992)
Dar stínům (1979) (1992)
DG 307 (1973-5) (1990)
Gift To The Shadows (Fragment) (1982)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Guerilla Records
Stopáž: 77:47
Nahraté naživo v Klube Jilská, 15. 10. 1994
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
