OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadští INTO ETERNITY si krásně nakročili dvojblokem alb „Dead Or Dreaming“ a „Buried In Oblivion“, na kterých se prezentovali coby poměrně svébytné technické těleso, jehož hlavní předností je krom střídání melodických pasáží s náklepy i hlasový trojboj naprosto odlišného zabarvení a nálad. Bohužel však hned následující zápis „The Scattering Of Ashes“ rezignoval na většinu těch technických kousků, „zhevíkovatěl“ a nahrávka jen tak prosvištěla, ubitá dvěma kopáky, navíc ještě příšerně uměle natriggerovanými. Naštěstí s letošním zářezem „The Incurable Tragedy“ nám hoši přichystali alespoň poloviční návrat. Pravda, zůstaly ty na dřeň zjednodušené hoblovačky, na několika místech i ten zbytečně upištěný vokál made in Rob Halford (hlavně v „Indignation“ je to místy opravdu kuletrhající), avšak díky opětovnému prostřídání s akustickými pasážemi (hezký, vracející se motiv, podle něhož je aktuální CD pojmenované) nám ani ty nátěry nepůsobí samoúčelně a v tomto odlišení hned jinak vynikne i ta již zmiňovaná hlavní přednost v podobě rozdílných vokálů. Letošní nadílka sice na nejsilnější období kapely určitě nedosáhne, ovšem na druhou stranu na patře zanechává přece jen o něco lepší pocit, než předchůdkyně. Jestli na to má vliv i to, že po minulém zklamání už člověk vlastně ani nic nečekal, nechám na vás.
6,5 / 10
Pohoda, rozhodně qalitní dílko...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.