Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THE CURE tímhle materiálem zklamali. Po výtečném tříhodinovém koncertu z února loňského roku, jaký předvedli právě v Praze, přišla studená sprcha. Novinka „4:13 Dream“ řídící se heslem – "hlavně se nikomu nezprotivit", je tak jedním z nejméně osobitých a záživných děl v dlouhé historii této slavné kapely. Většina zdejších skladeb působí jako přebytek z minulé bezejmenné desky, okořeněná prvky odkazujícími až někam k polovině osmdesátých let. Vše je podřízeno snaze znít za každou cenu jako THE CURE z minulosti, ať už z jakéhokoliv období. Přebíhá se z devadesátých let do osmdesátých a pak zase zpátky do současnosti, takže si celé dílo nese nápadné rekapitulační stigma, což bývá u velkých kapel předzvěst hubených časů. Každé z předešlých děl totiž vešlo ve známost svojským výrazem a zvukem, podle kterého bylo vždy snadné dané dílo časově identifikovat. Jenže novinka jakoby brala z každé části jejich kariéry trochu. Navíc zde úplně chybí silné skladby. Návrat Porla Thompsona sice způsobil určité zmohutnění kytarových stěn (přidalo se ovšem i na 80´s synťácích), ale nejsem si jistý, zdali je to to pravé, co nový materiál, který je jinak kombinací alb „The Top“ (1984), „Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me“ (1987), „Wish“ (1992) a „The Cure“ (2004), potřeboval.
Nejlepší (a zároveň jediné dobré) skladby: „The Real Snow White“ (výtečný refrén), „Freakshow“ (snaha o rozvernost polozapomenutého alba „The Top“ je originální) a konečně čistokrevné eighties retro „Sleep When I´m Dead“ (zaujme temně romantický styl).
5 / 10
Songs Of A Lost World (2024)
4:13 Dream (2008)
The Cure (2004)
The Bloodflowers (2000)
Wild Mood Swings (1996)
Show (live) (1993)
Paris (live) (1993)
Wish (1992)
Mixed Up (remixy) (1990)
Disintegration (1989)
Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987)
Staring At The Sea : The Singles (1986)
Heads On The Door (1985)
Concert : The Cure Live (1984)
The Top (1984)
Japanese Whispers (rarity) (1983)
Pornography (1982)
Faith (1981)
17 Seconds (1980)
Boys Don´t Cry (1979)
Three Imaginary Boys (1979)
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
