Nenápadný nástup na čelní pozice domácí fantasy scény stále více profitujícího slovenského autora Juraje Červenáka má, zdá se, prozaický podtext. Poté, co si po několika čistě „conanovských“ románech (především pod pseudonymem Thorleif Larssen) a dalších zejména povídkových drobnostech osedlal slovanskou tématiku, nabrala křivka jeho popularity zřetelně vzrůstající tendenci. Samozřejmě, že spisovatelův talent a schopnost dovedně splétat fantastické příběhy musely přijít na řadu jako první, nicméně nemyslím, že by na tom dnes autor byl podobně, kdyby svá díla nechával odehrávat „jen“ v prostředí skrznaskrz vymyšleném.

Takových tu totiž už byly mraky, zatímco slovanská fantasy, inspirovaná bájemi či rovnou historicky podloženými událostmi, ta (navzdory Sapkowskému) stále ještě činí teprve první krůčky a kroky. Proto mohl Ďuro Červenák sklidit úspěch s románovými trilogiemi „Černokněžník“ a „Bohatýr“, a proto nyní znovu vyzval na inspirující souboj jeho oblíbené Staré pověsti české, z nějž vzešel dvoudílný epos o Bivojovi, přemožiteli kančí stvůry. Tradičně pouze v češtině (údajně z čistě komerčních účelů), aby tak snad bylo ještě více zdůrazněno, že na první pohled jistá drobná nesourodost mezi autorovou národností a původem zvoleného tématu neměla na výsledek pražádný vliv. Ba naopak.

Červenák je ve vyprávění nejen o Bivojovi (ve druhé knize – i když to rozhodně není na škodu – je dokonce její hlavní hrdina spíše upozaděn celkovému ději) velmi pozorným vykladačem nejstarších českých příběhů, což ve spojení s jeho košatým vypravěčstvím vyúsťuje v úrodnou půdu pro opravdu poutavé, třebaže v zásadě jednoduché, fantastično. V něm se kmen Čechů, vedený třemi Krokovými dcerami, po zradě budečského velekněze ocitá na kolenou před hordami zličsko – avarských nájezdníků, a za vydatné asistence vladyky Bivoje (který v jakési předehře k těmto událostem samozřejmě rovněž poráží bájného kance) začíná sbírat síly k odvetě, ke které nakonec dojde v rozhodujícím střetnutí v pevnosti Levého Hradce u Vltavy. Účinkuje celá řada z „bájných“ momentů (kněžna Libuše coby soudkyně nařknutá známým způsobem vladykou Chrudošem nebo posvátný bílý kůň neomylně přivádějící české vyslance k orajícímu Přemyslovi), umně a citlivě zapracovaných do děje, který se jinak doslova hemží pravým fantasy kořením, tedy všudypřítomnými kouzly, nejrůznější magií a samozřejmě starými dobrými meči. Vše je nicméně namícháno v ideálním poměru, takže pokud čtenář-našinec touží po opravdovém zážitku z čistě hrdinského příběhu, navíc okořeněném lákavou příchutí důvěrně známých domácích motivů, dostává se mu touto cestou skutečně bohatého menu. A že pro něj v zásadě nemusí nijak daleko (Juraj Červenák momentálně žije a tvoří v Košicích), je zpráva potěšující ještě o další fous více.