Tkliví country/indie punkoví rozervanci posílají přes oceán zprávu, že natočili další album. Pozitivním zjištěním přitom je fakt, že MURDER BY DEATH zůstávají do značné míry věrni specifickému směru, kterým se i v minulosti ubírali, možná s tou změnou, že písničky nasály mnohem více z končin, kterými se prodírají lidé typu Nick Cave a tím pádem i ubraly na bouřlivosti. Méně pozitivním zjištěním je však situace, ve které se MURDER BY DEATH nyní nacházejí. Jako by bloomingtonským docházel dech. Nebo že by tentokráte pouze neměli štěstí ve výběru producenta? Rukopis kapely je stále lehce rozpoznatelný, nicméně obsahuje stále více a více naředěných pastelových barev. Tatam je sytost, na kterou jsem byl uvyknut u „Who Will Survive And What Will Be Left Of Them?“. To co kapelu na aktuálním materiálu nejvíce sužuje je cesta vedoucí do průměru a mně už zbývá si jen vroucně přát, aby se tento směr na příštím albu změnil, protože této formace by byla ve vodách bezvýrazné šedi opravdu škoda.

Druhé album bez Vincent Edwardse je sice přístupnější, mainstreamovější a v tom negativním smyslu i američtější. Ačkoliv je materiál opět vtipně koncepční a obsahuje spoustu příběhů majících na mušce oblíbené téma dobra a zla, hudba, která byla dříve primem, nyní lehce (o malý krůček, ale přeci jen) ustoupila do pozadí. Ten, pro koho tato deska bude prvním kontaktem s kapelou, bude zcela jistě nadšen. Znalci jejich tvorby ale budou zřejmě lehce zklamáni. Říkám záměrně lehce, protože byť se to nemusí zdát na první pohled, „Red Of Tooth And Claw“ není albem špatným. To vůbec ne. Je jen albem o ždibec horším, než jakým byli jeho předchůdci a v koloritu diskografie zřejmě i jedním z nejslabších. MURDER BY DEATH stále staví na soutoku country, indie a vypjatého punkrocku, který ozvláštňuje violoncello a charakteristický, nyní o něco hlubší, ale stále velmi epický a dramatický, vokál s příměsí neuchopitelného patosu. Skladby však postrádají nápaditost a sílu. Pokud stylizace do Nicka Cavea probíhala v náznacích na předminulém, a mnohem okatěji na minulém albu, nyní se dá hovořit o epidemii podobných poloh a to samé lze říci o stavbě skladeb, které se stávají stále více a více přímočařejší a to je velká škoda. I tak již nyní vím, že i k albu „Red Of Tooth And Claw“ se vracet rozhodně budu.