Není pochyb o tom, že Kanaďan Devin Townsed má za sebou početný zástup obdivovatelů a fanoušků. Aby také ne, když tento workoholik toho za svoji ještě stále relativně krátkou hudební kariéru stihnul více než dost. Ať už hovoříme o jeho neuchopitelných sólových nahrávkách anebo extrémní metalové vichřici, kterou od roku 1995 produkoval pod hlavičkou STRAPPING YOUNG LAD, vždy se jednalo, a to i navzdory tomu, že k jeho počinům z posledních let se stavím už poměrně rezervovaně, o nevšední hudební záležitost. Zpočátku taktéž čistě sólový projekt se v roce 1996 dočkal velmi silné sestavy zdatných hudebníků, kteří pod Townsendovou taktovou vdechli život jedné z nejnadupanějších a hodnoceno s odstupem času i nejzajímavějších metalových nahrávek.

Pamatuji si úplně přesně, jak mě „City“ zpočátku nechávalo chladným. Snad za to mohl fakt, že mi v hlavě ještě stále dost intenzivně rezonovaly kovové zvuky opusu magnum „Demanufacture“ (1995) amerických FEAR FACTORY, což alespoň zpočátku zakrývalo nespornou sílu a kvality této explozivní záležitosti. Přívlastek explozivní je potřeba výrazně podtrhnout a zvýraznit červenou barvou. To, co se na posluchače vyvalí hned z prvním taktem úvodní „Velvet Kevorkian“, je i po dvanácti letech neuvěřitelně intenzivní a monolitická zvuková masa, která vás pohltí jako černá díra nějaké malé bezvýznamné vesmírné tělísko. Důraz na (zdánlivě) chaotický zvukový propletenec se postupem času mění v rafinovanou skladatelskou práci, ve které je dostatečné místo pro přímočarou brutalitu i sofistikované nosné melodické motivy, jež se v dalším průběhu čím dal více tlačí do popředí. Cit pro uspořádanou kompozici uprostřed zničujícího zvukového tajfunu dělá ze „City“ jen těžko oposlouchatelnou záležitost se schopností svoje účinky s dalšími poslechy ještě znásobovat.

Úvodní, pevně svázaný dvojblok „Velvet Kevorkian“ a „All Hail The New Flesh“ je vskutku řádně divokým a zničujícím uvítáním do světa STRAPPING YOUNG LAD roku 1997. Neúnavné bicí Gena Hoglana nedostávají ani nejmenší prostor k vydechnutí, všudypřítomné kytary budí dojem čtyř neproniknutelných stěn vězení někde hluboko v podzemí a Townsendův expresivní řev a velmi zdařilé samply dokonale dokreslují celkovou atmosféru světa, ve kterém není místo pro pevný řád. Jo, to byla ta doba, kdy se po prvních nesmělých krůčcích začínal extrémní metal sbližovat s kdysi úhlavním ideologickým nepřítelem – elektronikou. Jestliže se po úvodní ztrhující chumelenici posluchač v dalším průběhu „All Hail The New Flesh“ jakž takž zorientoval, hned v následující „Oh My Fucking God“ je opět nekompromisně vržen do víru nepřehledného běsnění, kdy neví dne ani hodiny. Neexistuje nic, co by tuto řádící čtveřici alespoň nachvíli uklidnilo.

A přeci. Ne, že by se STRAPPING YOUNG LAD hodlali nějak zcivilizovat, ale postupem času z valící se zvukové koule vystupují i výborné melodické linky a dokonce i povedené refrény. Zuřivost úvodních minut se trošku umírnila, aby nechala vyniknout i silné melodické cítění ústředního mozku. Písně jako „Detox“, fantastická „AAA“ s nesmírně chytlavým refrénem anebo „Underneath The Waves“, která je na desce zároveň i nejlepším příkladem bezchybné symbiózy hudební brutality a výrazné nosné linky, tvoří dokonalý protipól k živelnému provedení prvních tří kompozic. Svým rockově „umírněným“ provedením z této řady pak zcela jednoznačně vybočuje zdařilý cover polozapomenutých industriálních rockerů z přelomu osmdesátých a devadesátých let COP SHOT COP „Room 429“.

Intenzita „City“ svojí silou jakoby zapůsobila i na samotného Devina Townsenda, který se de facto hned v zápětí po vydání druhého alba STRAPPING YOUNG LAD plně vrhnul na svoje sólové projekty, aby se ke svým tvrděmetalovým choutkám vrátil až o šest let později. Hned následující rok vychází pod hlavičkou „DEVIN TOWNSEND“ výtečné album „Ocean Machine: Biomech“, které i přes svoji oproti „City“ podstatně vlídnější tvář přineslo jasně čitelný zvukový rukopis předchozí Townsendovy tvorby. To je už ovšem úplně jiný příbeh s úplně jiným koncem. Ovšem i tento jen potvrzuje, že na konci minulého století byl pracovitý Kanaďan ve vynikající formě a bez ohledu na to, jak se na jeho současnost dívám já anebo vy, je toho „City“ skvělým a pádným důkazem. Intenzivní metalová nahrávka, na které si zub času stačil vylámat už i náhradní protézu.