OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Agilní plzeňská agentura „Šeříkovka“ poslední dobou hojně navazuje na své pořadatelské úspěchy z let minulých, což je moc dobře. Přináší totiž zdravou alternativu všem těm, kteří po přeměření vzdálenosti k (oku metalistově) bohatému koncertnímu ději ve vzdáleném Zlínu (zatímco Praha mlčí) raději na to či ono živé vystoupení nevyrazí. Na návštěvnosti v první únorový čtvrtek, kdy do Plzně dorazili němečtí maskoti cechu hrobnického, to sice nebylo tak úplně poznat, ale tím spíš si myslím, že by bylo dobré současné aktivity v již zavedeném západočeském hudebním svatostánku neopomíjet a s povděkem kvitovat.
Výběr předskokanů byl protentokráte záležitostí samotných headlinerů, pročež nebylo divu, že jako první dostala příležitost ryze německá smečka s honosným názvem TALETELLERS. Reklamní řeči o její thrashové příchuti vzaly (přes frontmanovu vysloveně „bayareovskou“ vizáž osmdesátých let minulého století) za své s prvním hrábnutím do strun a z kapely se vyklubal druholigový zástupce špinavého street metalu, říznutého čistokrevnou německy kovovou příchutí. Na krátkou rozcvičku možná dobré, ale pro koncertní účely podobného typu řešení spíše nešťastné.
Výběr druhých zahřívačů už byl ovšem o poznání lákavější. Kontroverzní metaloví piráti ALESTORM (znovu s navrátilcem Ianem Wilsonem za bicími a někdejším basistou Danim Evansem u kytary) vyhánějí vzhůru kdejaký adrenalin, a to zdaleka ne jen v tom pozitivním smyslu. Já v tom však mám docela jasno – přes jistou neoriginálnost mají tihle Skotové pod čepicí a svými barevnými námořnickými historkami rozhodně dovedou řádně zaujmout. Velmi živelný koncertní výkon a pozoruhodné klávesové vybavení zpěváka Christophera Bowese (které nedá než vzpomenout Michala Davida v jeho nejlepších létech), to všechno a ještě více nabídlo jejich vystoupení, na němž byla jinak zřetelná především chybějící druhá kytara. S ní by to bylo docela určitě ještě mnohem, mnohem šťavnatější. I tak ale ta více než půlhodinka ve společnosti tutovek typu „Over The Seas“, „Set Sail And Conquer“, „Leviathan“, „Wenches And Mead“ či „Captain Morgan´s Revenge“ (mezi něž se vmísila i na první poslech dobře znějící novinka, jejíž jméno mi nicméně nějak uniklo) uběhla rychleji, než bylo zdrávo.
Krátce před desátou večerní přišly na řadu hlavní hvězdy večera, a to způsobem skutečně podmanivým – jako kdyby hrobníci chtěli detailně dokreslit, co jsem měl před chvíli na mysli, když jsem vyvolával přítomnost druhé kytary. Thilo Herrmann v řadách GRAVE DIGGER, to je totiž koncertní (to zdůrazňuji) trefa do černého. Ve spolupráci s Mannim Schmidtem nabízejí hotovou pastvu pro uši, která za předpokladu, že si zvukař plní své povinnosti stoprocentně (což v Plzni plnil), posouvá současná živá vystoupení GRAVE DIGGER oproti těm dřívějším (tedy s jedinou kytarou) o notný kus dál. Riffy, vyhrávky, sóla, to vše ve dvojím provedení, naprosto přesně do sebe zapadajícím i se všemi těmi nenápadnými kudrlinkami, které sem tam některý z obou zkušených kytaristů přihodí. Radost poslouchat a koukat k tomu. Záleží při tom samozřejmě i na sestaveném play listu, ale tady jsou hrobnická pravidla přesně nastavená a nemilosrdná. Rozjezd obstará titulní skladba aktuální řadovky, na kterou se pak vzpomene maximálně tak jednou či dvakrát, a ostatní obstará průřez tím nejlepším, co kdy kapela spáchala, úhledně srovnaný v důsledném systému střídání rychlých a pomalejších skladeb. Nejinak tomu bylo i v Šeříkovce, kde se ryzí heavy metalové vystoupení GRAVE DIGGER, vedené přesně v popsaném duchu, natáhlo až na téměř hodinu a tři čtvrtě. Negativa proto hledat jen velmi těžko, kapela odehrála výborný koncert (dobře naladěný Chris Boltendahl navíc ani nějak zbytečně neobtěžoval s tradičním rozhýbáváním a rozezpíváváním publika), takže kdo přišel, určitě neměl důvod k nespokojenosti. Naopak. Já sám jsem si k tomu návdavkem odnesl i o poznání lepší dojem než z tři a půl roku starého vystoupení hrobařů na třetím pokračování pardubického „Fantasy Metal Festu“.
Play List GRAVE DIGGER:
1.) The Gallows Pole / Ballad Of A Hangman
2.) Valhalla
3.) Hell Of Disillusion
4.) Wedding Day
5.) Lionheart
6.) Silent Revolution
7.) Stormrider
8.) The Last Supper
9.) Headbanging Man
10.) The House
11.) Knights Of The Cross
12.) The Dark Of The Sun
13.) Excalibur
14.) Rebellion (The Clans Are Marching)
----------------
15.) The Round Table (Forever)
16.) Pray
17.) Heavy Metal Breakdown
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.