Sedmý prosincový den roku 1988 je v arménských dějinách zapsán tím nejčernějším písmem. V době rozpadajícího se sovětského impéria zasáhlo sever této malé kavkazské země ničivé zemětřesení, jehož epicentrum bylo nedaleko druhého nejlidnatějšího města Arménie Gyumri. V troskách domů starobylého města zahynulo podle oficiálních údajů přes dvacet tisíc, podle neoficiálních pak několikanásobně více, obětí.

V průběhu čtyř let vznikl v režii české dokumentaristky Jany Ševčíkové tento film, který formou rozhovorů přibližuje osudy několika rodin, jenž během neštěstí přišly o své děti. Hluboké duchovní cítění arménského národa se zrcadlí i v pojmenování nové generace potomků, kteří se narodili několik let po zemětřesení. Vesměs nosí jména svých sourozenců, se kterými se nikdy nesetkali a které znají jen z vyprávění a fotografií. Gyumri je i dnes, dvacet let po tragédii, městem smutným, kde jsou snad na každé ulici vidět hluboké rány po přírodní katastrofě (autor těchto řádků měl možnost město vloni navštívit). Záběry na špinavé ulice, toulavé psy, zničené domy a vrcholky hor tyčících se nad velkým hřbitovem střídají výpovědi postižených, z nichž někteří ještě i dnes věří, že jejich děti žijí a že se jednoho dne objeví přede dveřmi. Navzdory tomu, že v některých případech k tomu mají i racionální důvody, například mnohé raněné, které odvezli do nemocnic v okolních tehdejších svazových republikách (Gruzie, Čečna...) už jejich blízcí nikdy neviděli a nikdo ze zodpovědných se s nimi o nich ani nehodlal bavit, je to pouze krásný sen, který živí stále neutuchající trauma.

Je až smutně šokující, že dvacetiletý rozdíl mezi dobovými záběry a současností není na první pohled vůbec patrný. Ve městě je stále přítomný duch zmaru a smutku, který možná definitivně zmizí až po několika dalších generacích. Přesto však film nevyznívá úplně beznadějně. Mladá generace, přestože jsou na ní uvaleny veliké morální nároky v podobě naplnění nadějí vkládaných do jejich zesnulých sourozenců, se už minulostí zabývat nechce a v rámci arménských ekonomických a životních podmínek hledí do budoucna s optimismem. Tento rozdíl je dostatečně patrný v chování zpovídaných rodičů a jejich dětí narozených po roce 1988. Zajímavým a pro mě osobně i úplně novým postřehem je skutečnost, že mnozí místní se odmítají smířit s faktem, že se jednalo o přírodní úkaz. Do jaké míry jsou to pouze konspirační teorie, těžko soudit, ale ve filmu nejednou zaznělo, že před otřesy se ozvalo několik silných explozí.

Co bych však jinak zdařilé práci Jany Ševčíkové vytkl je jistý rezervovaný odstup, který si od řešené problematiky drží. Ne, že bych volal po zbytečně vypjatých emocích a snaze za každou cenu vyvolat soucit, ale snímek na mě působí možná až příliš chladně a nezainteresovaně. Tak trochu jako pouze umně sestříhané zpovědi lidí, kteří si prožili a mnozí ještě stále prožívají tragické události, bez nějaké další tvůrčí nádstavby. V tomto směru se možná trochu míjí moje očekávání se záměrem tvůrců, ale faktem je, že i přes uvedené vás těchto sedmdesát minut chladnými nenechá a pokud nejste k dnešnímu světu úplně lhostejní, osudy lidí z Gyumri se vám v hlavě usadí i na delší dobu, než je čas věnovaný shlédnutí tohoto dokumentu.

[Profil na ČSFD]