„Lazarus Bird“ od BURST. Jednoznačně nejkontroverznější dílo minulého roku. Jedněmi opěvované a jinými zatracované. Nechal jsem nové album švédských náladotvůrců uležet hodně dlouho, poslouchal je velmi aktivně a hledal k němu cesty… Nemám však pocit úplného úspěchu. „Lazarus Bird“ je zkrátka jiný než cokoliv, co tato kapela kdy vytvořila. Na jednu stranu je to dobře – s oblibou sám říkám, že kapela, která stojí na místě je kapelou mrtvou. Na druhou stranu je zapotřebí vnímat, kam se nová tvorba ubírá. Je to správná cesta? Těžko říci. Nové album je mnohem rockovější, techničtější, barevnější a obsahuje více motivů, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že to, jak jsou jednotlivé aranže poskládány do nitra skladeb, připomíná práci náhodného generátoru, čímž získávám dojem určité přeplácanosti. To v čem byli BURST nepřekonatelní, čímž byla citlivá práce s emocemi na brutálním hardcorovém a metalovém podkladu, se vytrácí. Ne však zcela, to bych byl vůči BURST příliš nespravedlivý. Na „Lazarus Bird“ naleznete nádherně malebné momenty, ale vzápětí jsou zašlapány nalepeným riffem, který zcela rozbije to, co předešlá část skladby pracně vybudovala. Tím mě toto album neuvěřitelně irituje, protože jiskrný potenciál, který zde v jednotlivých fragmentech dřímá je zabit, ušlapán a udušen. Jako byste vybroušené diamanty vsazovali do asfaltového šperku.

Tato kapela se zkrátka na cestu rockové progrese pouštět neměla. Neumí to a zbytečně tím trpí jejich nejsilnější zbraň, kterou byl tklivý metal křísnutý nezanedbatelnou dávkou emo-coru. Pasáže, které odkazují někam směrem k MARS VOLTA zbytečně rozbíjí atmosféru, místy nepříliš přesvědčivé melodické vokály zbytečně berou místo velmi hutnému dokonalému hrdelnímu řevu Linuse Jägerskoga a rockové kytarové efekty přehlušují hutný burácející bustr. Jakoby BURST chtěli udělat dva žánrové úkroky. Jeden k indie-progrocku a druhý k light sludge-metalu. Bohužel u každého z nich lehce klopýtli.

Vrátím se však ještě k tomu, co jsem již předeslal. Album má velmi silné momenty. Do ambientní mlhoviny oděná první polovina skladby „We Are Dust“ má magickou atmosféru, to samé se dá říci o skladbě následující. Bohužel to však neplatí o celých skladbách, které se nám oproti minulým albům sice rozrostly (drtivá většina písní není kratší než sedm minut, výjimkou nejsou ani téměř desetiminutové opusy) a nabízejí tak místo a prostor, který však není vždy využit dostatečně efektivně a citlivě. Asi z každé skladby bych dokázal vybrat místa, která bych ponechal a jiná, která bych zahodil. Tímto zásahem by se dalo vytvořit album o polovinu kratší a o několik tříd lepší. I přes to všechno co tu zaznělo mám ale pocit, že nová tvorba, která je zachycena na „Lazarus Bird“, bude naživo o dost silnější, než se jeví na albu a já budu doufat, že blížící se živá prezentace mě nepřesvědčí o opaku.