Sliby (i ty nahlas nikdy nevyřčené) by se měly plnit alespoň jednou za rok, to je málo platné, a tak jsem byl nucen provětrat tuhle poněkud skomírající kolonku naší metalové polis. Dnešní čtyři položky, shodou okolností všechny za „5“, mají proto vesměs loňské (ehm, resp. předloňské) datum výroby, ale to, předpokládám, na krátké sondě do jejich nitra nemůže nic změnit.

D.N.A. - Zvonobití

Pražští D.N.A. to, zdá se, berou šturmem. Není to tak dlouho (i když čas je kolikrát hodně relativní záležitost, vzpomenu-li si například, jak dlouho mi tohle CD leželo na stole), co jsem se na zdejších stránkách zabýval jejich čtvrtým řadovým zásekem „Cesta stínů“, a už je tady kapela s další nahrávkou, čítající poctivých šedesát minut hracího času. Strach z nedotaženosti či jiných nedodělků ovšem není na místě - nejspíš proto, že D.N.A. se zdají být dokonalými perfekcionisty. Vkusně provedený booklet, zajímavě znějící titulek nahrávky, velmi solidní zvuk, to všechno vykazuje známky opravdu zodpovědného přístupu, a kus toho se promítá i do obsahu nejdůležitějšího, totiž hudby samotné. Od minula, řekl bych, učinila kapela nenápadný krůček k power metalovějšímu výrazu a zejména slušně odvedené kusy jako otvírák „Měl jsem jít dál“ či titulní epos „Zvonobití“ (s mimochodem moc pěkným lyrickým námětem, o poznání hůře už ovšem zpracovaným) jí tohle nasměrování posvěcují. Stejně jako na předešlé nahrávce však bohužel zůstává dobrá polovina „Zvonobití“ v jakési hlušší poloze, poplatné invenčním nedostatkům a prohřeškům („Fanatik“, „Stádo“ nebo „Přestaň mi lhát“). Ještě příkřeji je pak nutno nahlížet na textovou položku alba, protože tam kapela žádný byť i náznak pokroku neučinila a naopak, ještě více zabředla do smrtících pastí typu „hej, hej, hej - svět je takovej“ či již naťuknuté „zvony zní, jak šílený, v hlavě tvý zmatený, dávají ti znamení, nesou touhy ztracený“. Sečteno a podtrženo, myslím, že v tuzemských kovových luzích a hájích ještě stále běhá celá řádka daleko zajímavějších kapel. (5/ 10)

Kontakt: www.dna.dq.cz

TYPHOID -Disfigured By Blind Faith

Co si počít, když je redakční specialista na nejrůznější manifesty (a zejména ty brutálně death metalové) zaneprázdněn tak, že nekonečný nápor kovové smrti v nejrůznějších podobách zkrátka nestíhá zpracovávat? Coby. Posuneme cédéčko o stůl dál, pokud možno člověku, který death metalu fandí. V pořádku, to snad v mém případě jednoznačně platí. Jedním dechem však dodávám, že přednosti a kouzlo této metalové odrůdy jsem vždy spatřoval v jednoznačně identifikovatelných nápadech, neslévajících se celou nahrávkou v jednolitý, neuchopitelný kus sebelépe zahrané hmoty. To si potom dotyční mohli prsty na strunách ubrousit, ruce na virblu uklepat a plíce do mikrofonu roztrhat, ale efekt na mě učinili právě maximálně jen skrze předvedený „technický“ výkon. A přesně to mohu také konstatovat na adresu slovenských TYPHOID a jejich prozatím posledního alba (o „deicideovské“ stopáži necelé půlhodinky) „Disfigured By Blind Faith“. Předvádí skutečně brutální death metal toho nejortodoxnějšího zrna a řemeslně zručné instrumentální výkony, ale to je asi tak všechno, co lze na jeho adresu zdůraznit. Jak do toho rychlíku nastoupíte, tak z něj také vypadnete, a nebudete vědět víc, než že to bylo zatraceně rychlé, hlasité a nemilosrdné. A když už to bude potřetí, počtvrté, popáté a pořád se stále stejným (tj. žádným zásadním) efektem, přejde vás chuť na takovýto způsob brutální smrti úplně. (5/ 10)

Kontakt: www.typhoid.sk

ELEMENTARY - Elementary

Ač nejsem z hudby domažlické trojice nijak zásadně unešen, přece jen nesdílím vysloveně negativní náhled kolegy Noisyho na „Promo 2006“, které se (v novém zvukovém kabátku, předpokládám) stalo součástí i loňského eponymního debutu ELEMENTARY. Do té doby, než se kapela na své prvotině začne výrazně opakovat a takto pohybovat v bludném kruhu (nejpozději dejme tomu někde u deváté položky „Proč já“), totiž její většinový hard corový výraz nepostrádá určitý moment překvapení a v návaznosti na něj i řadu okamžiků, o které se ve snaze nalézt především pozitiva lze spolehlivě opřít. ELEMENTARY zkrátka do jisté míry (a doby) disponují některými velice výraznými riffy, které podepřeny neobvyklým hlasovým výkonem kytaristy a zpěváka Petra Hyldebranta (napůl rap a napůl řev), dávají dohromady několik stejně výrazných skladeb, ze kterých v souladu s nepřítomností jakýchkoliv dalších příměsí přímo sálá neurvalost a agresivita animální podstaty hard coru („Věci“, „Nezapomeň“, „Evoluce“ nebo „3D strach“). To, že prvotní nasazení kapele nicméně nevydrží až do konce celé nahrávky, je však neoddiskutovatelným faktem a na jeho základě přece jenom nelze než být v celkovém hodnocení skutečně zásadovitým. (5/ 10)

Kontakt: www.elementary1.cz

SEBASTIEN - Závidím

SEBASTIEN vznikli docela nedávno (podzim 2008) na troskách poměrně zavedených východočechů NAVAR, z čehož je patrno, že nedostatkem času k přípravě rozhodně netrpí. Ve skutečně krátkém časovém úseku nám tedy servírují obligátní promo o třech skladbách „Závidím“, jehož účel je zřejmý na první poslech a pohled. Na poslech proto, že současná partička okolo ústřední postavy kytaristy a zpěváka Jiřího Raina se evidentně (a navzdory poměrně tvrdé a šťavnaté závěrečné skladbě „Jdou“) rozhodla vsadit na sladší podobu melodického rock - heavy metalu, kterým se oháněl právě její předchůdce NAVAR, a na pohled proto, že SEBASTIEN je skutečně jméno, které na seznamu stále ještě originálních názvů k mání prostě nemůžete nalézt, pokud ovšem nechcete oslovit především jistou velmi spolehlivou skupinu posluchaček, dusících se právě v dýmu ze své první vykouřené cigarety. Soudě dle skutečně rádiově „růžové“ produkce a aranžmá jinak ne úplně nenápaditých prvních dvou skladeb („Závidím“ a „Pláč bílých růží“) ale kapela míří přesně tímhle směrem a mně k tomu nezbývá než dodat, že to, co produkoval NAVAR, mi přišlo přece jen o podstatný kus vkusnější a upřímnější. (5/ 10)

Kontakt: http://bandzone.cz/sebastien