Je tomu sotva pár týdnů, co se opět v plné nahotě projevila krátkozrakost vysoké závislosti části Evropy na dodávkách pro ekonomiku životně důležitých surovin z Ruska. Ať už to s vinou za vyprázdnění plynovodů bylo jakkoliv, jedno je stoprocentně jisté: Současné Rusko je pro demokratickou Evropu nespolehlivý a nevyzpytatelný partner, který neváhá podobné situace zneužívat k prosazení svých mocenských zájmů.

Nová kniha reportéra britského týdeníku The Economist Edwarda Lucase si v otázce kvalifikace současných cílů ruské vládnoucí kliky příliš servítků nebere a její autor v sobě nezapře averzi vůči nabubřelosti zahraniční politiky největší evropské země, kterou si coby zahraniční korespondent působící v 80tých létech minulého století ve středoevropských zemích, tj. v době definitivního zhroucení tzv. Východního bloku, prožil na vlastní kůži. Tomu právě železnou rukou vládl tehdejší Sovětský svaz. Veliké impérium, které kromě největšího Ruska tvořilo i nezanedbatelné množství proti své vůli podmaněných států a národů. Lucas se sice zaměřuje především na období od roku 1999, kdy se k moci dostal bývalý agent KGB Vladimír Putin, ale toto však považuje za nutné dát do souvislostí s morálním a ekonomických chaosem 90tých let, na jejichž konci čekal Rusko státní krach. Tato dekáda byla po velmi dlouhé době obdobím v Rusku nebývalé politické svobody a plurality na straně jedné a neuvěřitelným prorůstáním státní moci a organizovaného zločinu na straně druhé, což pro úzkou skupinu lidí plodilo pohádkové finanční zisky. Většina národa přitom strádala snad ještě více, než v sovětských dobách. Období prezidentství Borise Jelcina tak pro mnoho Rusů představuje právě tento zmar, a tak nebylo a stále není divu, že nástup do té doby nenápadného Putina, jehož hlavním krédem bylo zatočit s nenáviděnými oligarchy (zjednodušené řečeno ruskými boháči), provázela veliká očekávání. To, že nikomu příliš nevadilo a stále nevadí, když v průběhu let nový ruský vládce obsazoval nejdůležitější místa státního aparátu vesměs bývalými anebo i stávajícími příslušníky tajných služeb, dává Lucas do kontrastu s národní povahou Rusů, kterým v zásadě na nějakých jim vzdálených a pochybných západních hodnotách, jakými jsou demokracie, svobodná politická soutěž a další výdobytky vyspělé občanské společnosti, vůbec nezáleží a mnohem důležitější je pro ně silný vůdce, který, řečeno s nadsázkou, i když oni nebudou mít co do úst, bude prosazovat velmocenské zájmy jejich země a budovat si mezinárodní respekt, klidně i za cenu síly. Putin měl tedy ideální prostor na postupnou likvidaci všech zárodků demokracie, které vyklíčily v průběhu devadesátých let. Jako zkušený člen tajných služeb (Putin v 80tých létech působil jako agent KGB v tehdejším východním Německu) se obklopil týmem (všeho)schopných „spolubojovníků“. „Zatočil“ s nepohodlnými boháči, k čemuž ho nevedla láska k lidu, nýbrž snaha soustředit strategická odvětví, jakým jsou rafinérie a těžařské společnosti, zpět do státních rukou. Kdo se přizpůsobil a svůj majetek vydal dobrovolně, čekalo na něj bolestné v podobě členství ve vedení „firmy“, kdo se vzepřel, čekalo ho vězení a perzekuce. Takovou smutnou postavou je i Michail Chodorkovskij, jenž přišel o své gigantické ropné impérium Jukos a nyní si v ruském vězení odpykává trest za údajné daňové úniky. Edward Lucas z této a dalších podobných postaviček ruského „podnikatelského“ prostředí, které se odmítly přizpůsobit novému stavu věci, nedělá žádné morální hrdiny. Ani oni v drtivé většině případů ke svému bohatství nepřišli zrovna čestným způsobem. Na jejich příkladě však dokazuje způsob, jakým se Putinovi a spol. podařilo dostat životně důležitý průmysl pod svoji kontrolu.

Právě to bylo předpokladem k naplnění snu nového mocenského vzestupu Ruska. Putin měl pozici velice snadnou. Celosvětový růst ekonomiky hnal ceny surovin do kdysi ještě nemyslitelných výšin, což Rusku umožnilo úplně splatit obrovský státní dluh a vytvořit silné devizové rezervy a tím pádem i alespoň zdánlivě uzdravit ekonomiku. Je nesporné, a Lucas to i ve svém někdy snad až příliš horlivě zaujatém pohledu ani nepopírá, že obyčejným Rusům se začalo dařit lépe. Staří lidé dostávají pravidelně svoje penze, díky ekonomickému růstu vzrostl i počet pracovních příležitostí, v Rusku se zformovala silná a dobře vydělávající střední třída, která si naplno užívá kdysi tak utopické možnosti, jakými jsou cestování po světě anebo nákupy značkového zahraničního zboží. Není tedy divu, že veškerá politická, mediální a kulturní opozice se, nejen díky systematické a rafinované likvidaci i menších zárodků ohnisek odporu prostřednictvím propletence nesrozumitelných zákonů a nařízení, zredukovala toliko na několik nejednotných a nepříliš vlivných názorových proudů a politických stran. V tomto směru nové vedení zvítězilo a stále vítězí na celé čáře. Nevyjasněné vraždy nepohodlných novinářů (stačí vzpomenout na směšnou frašku, která provází vyšetřování vraždy jedné z nejvýznamnějších opozičních novinářek Anny Politkovské), záhadná úmrtí „odpadlíků“ v exilu, jakým byl Alexander Litviněnko a další podobné události jen prohlubují frustraci opozičních sil a upevňují centralizaci vlády pevné kremelské ruky.

Naprosto logicky bylo už jen otázkou času, kdy Rusko začne upevňovat svoji moc i na mezinárodním poli. Pokoru, kterou si po pádu komunismu a následným rozpadem Sovětského svazu muselo ruské národní ego vytrpět, ještě prohloubily devadesátá léta, kdy i přes protesty tehdy slaboučké a bez nadsázky vyhladovělé země, byla do NATO přijatá první várka postkomunistických zemí. Severoatlantickou alianci Rusko nikdy nepřestalo vnímat jako svého nepřítele a postkomunistické země střední a východní Evropy stále považuje za sféru svého vlivu. Samostatnou kapitolu věnuje Lucas právě zemím bývalého komunistického bloku, které považuje za frontovou linii nové studené války. S tímto termínem pracuje de facto jako s hotovou věcí, bez jakýchkoliv metaforických příkras. Je stoprocentně přesvědčen, že minimálně od roku 2004, kdy Vladimír Putin vyjádřil přesvědčení, že rozpad SSSR byla „největší geopolitická katastrofa dvacátého století“, což vnímá jako jasný vzkaz ve stylu „jsme zpět a jdeme si vzít, co nám patří a co jste nám vzali“, je nová studená válka skutečností. Asi jako největší nárazníkovou zónou velmocenských ambicí Ruska vnímá (nejen on) tři Pobaltské země a především tu nejmenší z nich – Estonsko. Tyto Rusko považuje za fašistické nevděčníky a jen těžko se smiřuje s jejich samostatností, a to nemluvě o faktech, že jsou členy EU a NATO a těší se příznivému ekonomickému rozvoji a prosperitě, která v porovnání s Ruskem, které i přes nablýskanou fasádu stavebního boomu ve městech, je stále poměrně zaostalou zemí, působí dosti ponižujícím dojmem. O ostatních osamostatněných zemích bývalého Sovětského svazu tohle říci nelze. Právě na budoucích osudech těchto tří malých států podle autora závisí i budoucí vývoj nové studené války, s čímž lze jen souhlasit. Jako veliká slabina se může ukázat silná ruská národnostní menšina, která je obývá a kterou Moskva neváhá zneužívat k prosazení svých zájmů. Asi mnozí máme ještě stále v paměti dva roky staré události v Estonsku, kterým předcházel, pravda trošku neohrabaně pojatý, přesun památníku rudoarmějců z centra Talinu na vojenských hřbitov, což kromě pouličních nepokojů vyvolalo i mohutných kybernetický útok na internetové servery důležitých estonských institucí. Asi málokdo soudný pochybuje o tom, že byl řízen z Moskvy. Estonsko tento díky své vysoké technické vyspělosti přestálo s relativně malými šrámy, ale radši si ani nepředstavovat, co by se dělo, kdyby byl takový útok veden na servery jiné postkomunistické země.

Recenzovaná kniha byla dokončena začátkem minulého roku, takže i přes informační bohatost postrádá loňské události, které nabraly velice rychlý spád. Autor se poměrně podrobně věnuje komplikovanému vztahu Rusko-Gruzie a naznačuje možnosti ozbrojeného konfliktu, což se loni v létě ukázalo jako správná předpověď. Přestože v závěru se pouští do analýz schopností demokratické Evropy tuto válku vyhrát, přičemž se nevzdává příležitosti poskytnout i několik rad, téměř vůbec nepočítá s možností drastického poklesu cen ropy a celosvětovou finanční krizí. Oba tyto faktory na Rusko dopadají ničivou silou a v jeho zájmech tak vytvářejí povážlivě velikou trhlinu. 300 stran českého vydání přináší místy velmi zneklidňující a informačně doslova napěchované čtení (zajímavé údaje se lze dozvědět například i o obskurní organizaci prokremelské mládeže „Naši“ anebo o značně rozporuplné postavě bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, velikého přítele Vladimíra Putina, jehož současné působení ve prospěch plynovodu Nord Stream představuje značnou strategickou hrozbu pro celou Evropskou unii) a přestože je více než pravděpodobné, že mnohým názory a fakta v ní uvedené přijdou možná přehnaně paranoidní a Rusku křivdící, stojí přinejmenším za zamyšlení. Naše paměť bývá velmi krátká a málokdy hodláme vzít na vědomí skutečnost, že někteří se prostě nikdy nezmění.