Ve Velké Británii žijící kameraman iráckého původu Kasim Abid je jedním z těch šťastnějších, kteří byli ušetřeni bezprostředních zážitků spojených s režimem Saddáma Husajna. Až jeho rychlé svržení v roce 2003 mu umožnilo setkat se po letech se svými příbuznými doma v Iráku. V optimistických myšlenkách doprovázejících návrat do rodné země se zrodil i nápad na realizaci dokumentární kroniky života jeho (tradičně arabsky) rozvětvené rodiny. Když si do kufru balil svoji digitální kameru, možná ani sám netušil, co všechno se mu v rozmezí let 2003 až 2007 podaří zachytit na pásek, a jak skrze osudy jeho blízkých dokonale vystihne ducha celého Iráku v několika následujících letech po pádu diktátorského režimu.

Zpočátku a především s ohledem na fakt, že se jedná o snímek dokumentární, hrozivě vyhlížející stopáž v rozsahu 155 minut (existuje i kratší stominutová verze) se však ukázala jako ideální a nikterak přestřelený časový prostor pro přenesení atmosféry poválečného Iráku na nezaujatého a zpočátku možná i odtažitého diváka. Země, o které se už několik let ze sdělovacích prostředků dozvídáme jen samé nepříliš příjemné zprávy plné hrůzných násilností a vraždění, je však z většinové části obývána obyčejnými lidmi, kteří chtějí jen normálně a pokud možno co nejsvobodněji žít. Kasim Abid nechává V různých časových obdobích a na rozličná témata promlouvat své příbuzné, skrze jejichž výpovědi se snaží autenticky zdokumentovat bouřlivé proměny své země. Nebojí se ani tnout do živého a zpovídat jednotlivé aktéry i na citlivá politická a náboženská témata. V zemi, kde po mnoho let nebylo možno své názory vyjadřovat svobodně, to zpočátku jde trošku ztuha, ale obrovský optimismus a veliká očekávání směrem do budoucnosti, která napříč všemi generacemi sdílejí téměř všichni členové rodiny, umožňují zpovídajícím se postupně projevovat čím dál spontánněji. Mladé dívky touží po dokončení kvalitního vzdělání a když je jim poprvé v jejich životě umožněn výlet za hranice Iráku, tak se v jordánském Ammánu nemůžou nabažit nabídky obchodů se značkovou světovou módou. Chtěly by si najít dobrou práci a chtěly by se oblékat a žít svobodně jako ženy na západě. Beze strachu z náboženských fanatiků anebo z okovů despotického politického režimu.

Unikátní záběry, které by jakýkoliv cizinec dokázal v arabské zemi natočit jen stěží, pořídil Abid během prvních iráckých svobodných voleb, které ještě stále provázelo všeobecné nadšení. Volební místnosti doslova okupovány celými rodinami, které čekaly i několikahodinovou frontu jen proto, aby její jednotliví členové mohli hodit do urny svůj hlas, dávaly i pro rodinu tvůrce snímku pořád dobrou naději na důstojný život v ze dna se zvedající zemi. Největší síla tohoto vynikajícího snímku se pak zřetelně projevuje v zobrazení postupně sílící kocoviny z chaosu a spirály násilí, která se v Iráku naplno roztočila v roce 2005. Zmar a nejistota sebraly Abidovým příbuzným veškerý optimismus a ačkoliv mnozí stále neztrácejí humor a úsměv, očekávání vkládané do pádu Husajnova režimu jsou definitivně pryč. V těchto chvílích vystupuje do popředí bezprostřednost a syrovost obrazu digitální kamery, aniž by to však snímek jakkoli vychylovalo z jeho civilního pojetí, ve kterém není prostor pro řešení neustále propíraných témat, jako jsou americká přítomnost v Iráku, přestože o ní z úst zpovídaných občas padne zmínka, či politický vývoj země a příčiny sektářského násilí, které Irák zcela paralyzovalo. Navzdory tomu, že posledně zmiňované události dost brutálním způsobem zasáhly i do života Abidovy rodiny, není prvním plánem jeho snímku probírat politická témata.

V případě „Života po pádu“ je zcela nepatřičné hovořit o jakémkoliv prvním plánu. Svým provedením poměrně nenápadný dokument pořízený v dnešní době populární takzvanou časosběrnou metodou si postupně a nenásilně uzurpuje veškerou divákovu pozornost. Bez zbytečně vypjatých scén, přičemž i záběry rodinných tragédií jsou zredukovány na nejnutnější minimum, podává Kasim Abid strhující a naprosto unikátní svědectví o životě v rozvrácené zemi, které by stačilo jen relativně málo k tomu, aby se pro své obyvatele stala šťastným rájem na zemi. Ovšem tím stále není. Proč tomu tak je a proč je většina toho, co se v ní děje pro nás tak nepochopitelná, dokáže odpovědět i tento syrově krásný film.