Náčelníka kmene mrtvých duší možná znáte – Devon Graves je totiž alter ego jistého Buddy Lackeyho, který získal punc kultovnosti s bandou PSYCHOTIC WALTZ. Tahle americká smečka sklízela se svým svojským metalem nemalé úspěchy, tudíž se jevilo překvapivým, že se zpěvák/kytarista Lackey rozhodl v roce 1997 odejít a začít od začátku. Celý problém byl zkrátka v tom, že Buddy potřeboval více místa na realizaci svých hudebních vizí a psychotický valčík ho svým „pravidelným krokem“ limitoval. Proto tedy DEAD SOUL TRIBE.

„Tohle album je svým způsobem deníkem posledních dvou let mého života...“, praví Devon Graves. Už to nám budiž vodítkem k hudební podstatě Kmene. Který metalový žánr poskytuje kapelám největší svobodu v realizaci hlubokých pocitů, který žánr má dostatečně propracované výrazivo na to, aby byl schopný přenášet nejrůznorodější (a často velmi rozporuplné) pocitové záchvěvy? Říkáte progress? Máte absolutní recht! Žádný jiný žánr neposkytuje tolik možností reflektovat duševní pochody a to z jednoho prostinkého důvodu. Progresivní metal je bezbřehý... A DEAD SOUL TRIBE jsou dalším důkazem.

Aby bylo škatulkování úplně objektivní, musím dodat, že pojetí Kmene zabíhá po stránce kompoziční do power metalu, místy i do trashových hájenství. To znamená – nedočkáte se žádných velkých instrumentálních šarád alá Snové divadlo, ani neskutečného žánrového akrobatismu alá Pain Of Salvation. Devon je zručný kytarista, který komponuje poměrně přímočaré písně, někdy postavené na téměř primitivně vyhlížejících kytarových motivech (ale zkuste to zahrát...). Dovede však nabalit základní kostru skladby spoustou zvukových a efektových blbinek. Výsledkem je, že albu se dostanete pod kůži rychleji, než bývá v progresivním ranku zvykem, nicméně plné vychutnání zabere nepoměrně více času. Faktem zůstává, že pod nedostupným staniólem nečeká delikateska jako v případě před chvílí zmiňovaných géniů, ale to bychom od roku 2002 chtěli přespříliš, nemyslíte?

Bezejmenný debut je velice zajímavě vystavěn – agresivita graduje úvodní mordou Powertrip, pak se ale tesáky obrušují a obrušují a album se od trashové říznosti a zkreslených vokálů posouvá do intimnějších a komornějších poloh. Devon odkrývá svůj překvapivě křehký vokál, riffy se převlékají do melodičtějšího hávu a kvalita kolekce roste každou vteřinou. Vynořují se velice zajímavé klávesové plochy, byť posunuté spíše do pozice různých meziher, na světlo se klubou oblíbené „acidní“ samply a nakonec dojde i na povinný etno-exkurz. Tentokráte nás čeká parádní jihoamerická horkokrevnost... Ucelenost desky zajišťuje excelentí rytmická sekce ve složení Adel Moustafa / Roland Ivenz. Ivenzův ostře nazvučený basový agregát a Moustafovy nevypočitatelné přechody správně zvrásňují zvukovou matérii a progresivně laděné duše blaženě souzní.

Malá výhrada patří zvuku, který je sice perfektně čitelný, nicméně připadá mi dost chladný a jakoby odříznutý od posluchače. Technicky zmáknuté, ale srovnám-li to s Remedy Lane nebo Šesti stupni vnitřní turbulence, je jasné, že tady mají pánové co zlepšovat. Stejně tak po kompoziční stránce si Devon a spol. nesáhli úplně na dno. Magnetismus tahle deska má, ale k fatální gravitaci mistrů je chybí vícero silných momentů. Ovšem emotivnost – tou hudba DEAD SOUL TRIBE disponuje. A právě proto se tahle smečka v progresivním bludišti neztratí!