Nic naplat, v Čechách a na Slovensku mají DEPECHE MODE stále velmi silnou fanouškovskou základnu, která se vytrvale rozrůstá již více než dvacet let. Zhruba tolik času totiž uteklo od prvního pražského koncertu věhlasných Britů, který se konal (jako jeden z mála) ještě v časech tehdejšího socialistického Československa. Od osmdesátých let minulého století však uběhla spousta vody a zatímco hudební vkus původních fanoušků zůstával vpodstatě stejný, DEPECHE MODE se vyvíjeli a nabalovali na sebe příznivce nové. V devadesátých letech zatoužili po změně svého hudebního výrazu a tak se od popově křehkých a zádumčivých písní posunuli blíže k rockové moderně, která, jak je dobře známo, vyžadovala využití širší palety nástrojů. Tehdy si tedy začal tento velmi uceleně působící kvartet podmaňovat svět kromě popového (80´s) také rockovým (90´s) soundem, což z dnešního pohledu považuji za skutečnost, díky které si „depešáci“ udrželi pozornost nově příchozí generace hudebních příznivců, a to i přesto, že uvnitř kapely nebylo všechno úplně ideální. Frontman Dave Gahan totiž několik let bojoval s drogovou závislostí a (můj oblíbenec) Andy Wilder si ujasňoval osobní priority tím způsobem, že ho bohužel nakonec nenapadlo nic jiného, než z DEPECHE MODE odejít. Od časů pro přežití velmi důležitých devadesátých let do dnešních dnů vyšlo ještě několik řadových alb a kapela si jimi (již jako trio) definitivně upevnila pozici jedné z nejvlivnějších popových kapel konce dvacátého století. Pochopitelně, vždyť každé další řadové album je dnes bráno za vážnější kulturní událost než mohl kdokoliv z bezstarostně se tvářících televizních hitparád osmdesátých let předvídat.
Po čtyřech letech věnovaných koncertování, odpočinku a příprav na věci příští tedy přichází novinka „Sounds Of The Universe“, která znovu působí v určitém smyslu neotřele, ačkoliv současní DEPECHE MODE již nejsou těmi hitmakery, kteří v minulosti učarovali světu nespočetným množstvím vytříbených melodií. Jejich novátorství, které je zřejmé na každém dalším albu, totiž už nějakou dobu spočívá výhradně v práci s umělými zvuky. Té je při tvorbě nového materiálu podřízeno vše. Není tedy divu, že se zde (na úkor bezprostředně výrazných skladeb) shledáváme spíše s atmosféričtějšími songy, dostávajícími se pod kůži o něco pomaleji. Oproti předchozí desce „Playing The Angel“, která symbolizovala určitý návrat k ostré robotičnosti a temnotě poloviny osmdesátých let (vše v moderním hávu), jsou „Zvuky z vesmíru“ osvíceny spíše impresí poklidného alba „Exciter“. Jenže tato poklidnost je vyjádřena úplně jiným způsobem. Tam, kde by kytarová akustika v kombinaci s elektronickými pulsy památných skladeb jako „Dream On“, „Shine“ a „Freelove“ dokázala přinutit k rozpuku biopark narvaný exotickou flórou, jsou skladby na „Sounds Of The Universe“ pouze synonymem života uvnitř silikonového mraveniště, představovaného moderním počítačem. Vše působí neohebně, a protože zde elektronika z 95% převládá, logicky více uměle. „Sounds Of The Universe“ je tedy kombinací obou svých předchůdců. Z jednoho čerpá atmosféru klidu, z druhého téměř mrtvolný chlad.
Přestože se singl „Wrong“ nemůže ani náhodou měřit s velkými songy jejich minulosti, domnívám se, že tato píseň byla za stěžejní zvolena s rozvahou. Jde o přímočarou věc s chytlavým zpěvovým partem, který obohacuje minimalistický slogan, jenž je samotným názvem skladby. Prostě co nejvíc přímá cesta k cíli. Na novém albu není absolutně nic bezprostřednějšího a zapamatovatelnějšího na první poslech. Po více posleších však zde vyvstávají zcela jiní favorité. Tak třeba nádherná „Jezebel“, kterou zpívá Martin Gore, a která dá svou procítěností vzpomenout na „Home“ z alba „Ultra“ (1997) nebo hned za ní „Perfect“ s noblesní melodií coby jednoznačně zlatý hřeb novinky. Zajímavá je téměř taneční „Fragile Tension“, kde plynulý vokál a decentní taneční rytmus obohacují pouze upravované kytarové vazby. Celé album se jinak nese ve velmi pozvolném tempu – počínaje krautrockovými zvuky analogového synťáku v úvodní „In Chains“, přes ospalou „Little Soul“ a líně se plazící, avšak na poměry tohoto alba ambiciózní hymnu „Peace“, až po teskný závěr v podobě „Corrupt“. Není zde (kromě „Wrong“) jediné vygradovanější skladby, není zde nic, co by upomínalo na šlehy formátu „Personal Jesus“, což zároveň považuji za skutečnost, která mně osobně nejvíc vadí. „Sounds Of The Universe“ zní velmi nenápadně a monoliticky. Výrazné momenty je třeba dolovat, a to podstatně vehementněji než v případě kteréhokoliv z předchozích děl této i minulé dekády. I tak však nejde o vyslovený průšvih, protože co je možné v případě DEPECHE MODE považovat za velmi průměrné (případ tohoto alba), bude u jiných stále ještě považováno za kvalitu. „Sounds Of The Universe“ je sice nejslabším albem kapely od časů „A Broken Frame“ (1982), ale co vlastně s tím? Stejně mi nakonec, díky několika písním, dělá radost.