Není pochyb o tom, že si japonští MONO dali na své nové desce pěkně záležet. Pohled do jejího nitra prozrazuje úctyhodný počet hostujících muzikantů, kteří se z valné částí postarali o vskutku velkoryse pojaté smyčce. Kapela, která si svým předchozím albem „You Are There“ z roku 2006 naverbovala početnou armádu obdivovatelů, to s novinkou „Hymn To The Immortal Wind“ rozhodně nebude mít lehké a popravdě se dají očekávat i značně protichůdné reakce. Od frenetického nadšení až po totální zklamání, přičemž oba tyto extrémy mají své opodstatnění.

Přitom samotní MONO v zásadě jen pokračují tam, kde skončili na předchozím albu. Rozvíjejí svůj zvukově košatý hudební styl a ještě více prohlubují fúzi zpívajících kytar se smyčcovými nástroji. Předlouhé kompozice hýří pestrobarevnými aranžmá jako právě rozkvetlá zahrada plná exotických květů. Opět trpělivě a bez jakéhokoliv spěchu budují atmosféru svých posmutnělých skladeb, pečlivě skládají jejich motivy, které postupně vyrůstají jeden ze druhého a tvoří tak bohatý hudební strom plný sladkých a zralých plodů. Nálady kompozic MONO opět ani trochu nešetří na oné typické a těžko definovatelné japonské nostalgii a osudovosti, kteréžto ještě umocňuje vizuální koncept v podobě příběhu vepsaného do stránek graficky (jak jinak) přitažlivě vyvedeného bookletu. Bez možnosti listovat jeho stránkami během poslechu je, troufám si tvrdit, zážitek z „Hymn To The Immortal Wind“ neúplný. Navíc nyní mnohem více než kdy předtím platí, že hudba MONO evokuje soundtracky japonských filmů, ve kterých z pohledu Evropana hlavní hrdinové jednají naprosto nesmyslně a řeší zcela absurdní problémy. Jinými slovy je tvorba těchto Japonců jednou z dobrých možností nahlédnout do duše pro nás mnohdy jen těžko uchopitelné kultury Země vycházejícího slunce.

Ovšem to se může jevit a přiznávám, že v mém případě i jeví, jako problém, který posluchače novinky rozdělí do dvou v úvodu uvedených táborů. Přehršel smyčcových a klávesových nástrojů, na kterých oproti minulosti některé skladby přímo stojí („Silent Flight, Sleeping Dawn“, „Follow The Map“), však svým emotivním zabarvením už místy překračuje hranici tolerované sladkobolnosti a melancholie, anebo lépe a stručněji řečeno – kýče. Na albu je pohříchu ne úplně málo míst, při jejichž poslechu se nelze ubránit pocitu, že pomyslná ruka kuchařova přidala do výsledného dortíku o něco více medu, než bylo potřeba. Připouštím však, že v případě takto pojaté hudby se jedná o zcela subjektivní vjem. Jinými slovy, každý máme hranici mezi uměleckým ztvárněním truchlivých emocí a přehnaným patosem nastavenou jinak. Hudba MONO byla vždy o melancholii a smutku a „Hymn To The Immortal Wind“ jde v tomto směru asi nejdál. Že tyto emoce umí japonští podat i v nádherném a uhrančivém balení naštěstí dokazují i na ploše svého nového alba. Děje se tak především v momentech, kdy hlavní břímě přebírají klasické rockové nástroje. Taková „Pure As Snow (Trails Of The Winter Storm)“ se za pomoci zvonivého zvuku kytary vyluzující překrásnou a podmanivou melodii, kterou navíc postupně rozvíjí a zintenzivňuje až do rozbouřeného a strhujícího vrcholu, trefuje přesně do černého. Naproti tomu šestá v pořadí „The Battle To Heaven“ ve své první polovině překvapí přímočarou a u MONO i nezvyklou melodickou linkou, která již tradičně postupně sílí a přechází v typickou zvukovou stěnu tvořenou vypjatým zvukem kytar.

Je škoda, že Japonci takovéto nadmíru zdařilé momenty střídají s těmi méně povedenými. Přestože pozitivní dojmy z jejich nového alba převládají, zamrzí fakt, že se MONO až přílišně oddali jakési touze po aranžérské a emocionální dokonalosti, která však v konečném důsledku vyústila spíše v přehnaný patos. Když však příliš netlačí na pilu, bodují opět na výbornou.