OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Ultimate“ je první materiál, který polyrytmický buldozer zvaný COLP nahrál poté, co se vybavil osmistrunnými harfami. První dojem ze čtyřskladbové ukázky aktuální tvorby jihočechů je hlavně o zvuku - brutálně podladěné kytary dávají celkovému soundu opravdu silnou MESHUGGAH příchuť, velmi slušně nazvučené jsou i bicí - k hudbě zvukový kabátec sedne více než skvěle a lze říci, že se v něm COLP našli. Zajímavý rozměr dávají celku kytarová sóla, která jsou tím největším rozdílem oproti švédským vzorům. Vše ostatní bohužel lehce opisuje od imperátorů polyrytmického metalu. Chybí mi vlastní tvář, kterou rozhodně ve své (dávné) době měla COLPORRHAPHIA, na jejíž kořenech vyrostli COLP. V současnosti se originální make up, který dříve kapela měla, smývá a odhaluje zrcadlovou plochu, ve které se odráží „xicht“ Fredrika Thordendala. A to je poněkud škoda, neboť muzikantsky je tato smečka vybavena naprosto skvěle a má na mnohem více.
„Ultimate“ na ploše větší než je čtvrthodina pokračuje tam, kde skončilo minulé album „Fake“. Agresivnější zvuk podladěných kytar, které si libují povětšinou v zásecích, jenž rozhodně nelze označit jako lineární, místy přijde kytarové sólo, které skladbu provzdušní melodickým motivem, za kterým povětšinou chrastí jednotónový, nepravidelný a řádně hutný šrumec. Řvaný vokál do hudby sedne velmi dobře, možná je škoda, že zůstává povětšinou u jedné polohy - takže zaplaťpánbůh za to, že ve studiu byl čas i na nějaké pěvecké efekty a experimenty (pokud by jich bylo více, bylo by to pro celek jen lépe).
Žehrat nad tím, jací COLP jsou, asi nemá smysl. Ve stylu, který razí, a který v současnosti disponuje celou řadu následovníků, jsou u nás jednoznačně na špici. A že jsou díky tomu neustále spojováni s jednou konkrétní kapelou? No a? Jim to nevadí. Dělají to, co je baví, a na materiálu, který tvoří, je ta chuť a upřímná zamilovanost do MESHUGGAH zatraceně znát. Tuto bandu se prostě na tuzemské scéně vyplatí sledovat a na následující plnohodnotný albový zásek jsem upřímně zvědav už jen proto, že se v sestavě po odchodu baskytaristy Jareho vyskytuje mladá a čerstvá tvůrčí krev.
Další díl nepravidelného thrash metalcorového příběhu jedné jihočeské rodinky, fixované na švédské zvukonovely.
7,5 / 10
1. 33
2. Turning Point
3. Ritual
4. Silenced Psalm
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.