Jest skutečně otázkou, kdo a proč chtěl původně pražské vystoupení HAMMERFALL a spol. uspořádat v klubu Abaton, poskytujícím ve srovnání s údajem o dlouho dopředu vyprodaných lístcích skutečně poměrně nevyhovující kapacitní údaj. Důležitější nicméně je, že koncert se nakonec přesunul do odpovídajících prostor Sportovní haly Folimanka, která coby zázemí pro masovou heavy metalovou akci (nějaká jí podobná v těchto prostorách z dřívějška se mi nicméně nevybavuje) propadla snad jen skrze úmorné vstupní procedury v pouhých třech úzkých vchodových dveřích a skutečně směšné vybírání pětikorunového poplatku za užití toalet, na které dokonce dozíral jeden ze statných členů ochranky.

Vše ostatní, tedy zejména umravněný zvuk (na začátku setu BLOODBOUND fungovaly snad jen pódiové odposlechy) a pohled na do posledního místečka zaplněnou halu, však bylo v pořádku, takže koncert, který měl napovědět leccos o stavu čistě švédského heavy metalu, mohl téměř přesně na čas začít. Zmínění první předskokané nebyli ničím jiným (a zároveň ničím více) než příjemným nastartováním, jejichž skalní heavy metal odsýpal v příslušných, předem vytušitelných melodických obrátkách. Nejen k jejich aktuální novince „Tabula Rasa“ by se člověk ještě klidně mohl vrátit, ale zase na druhou stranu by se nic nestalo, kdyby na to ve shonu všech dalších metalových událostí už nedošlo.

SABATON, kteří nastoupili dále v pořadí, jsou v České republice aktuálně nezpochybnitelným pojmem. Svědčí o tom nejen vyprodané oba loňské podzimní koncerty, ale zejména frenetický ohlas naplněné Folimanky, který jednoznačně předčil všechny reakce na vystoupení následujících hlavních hvězd večera. Skandování názvu kapely či již zaběhnutého sloganu „Ještě jedno pivo“ nebralo konce a řekl bych, že HAMMERFALL (kteří události večera pečlivě filmovali) při něm museli blednout závistí, obzvláště když je později nikdo podobně aktivně nevyvolával. Joakim Brodén s čerstvou kérkou na pravém předloktí z toho byl znovu velmi uvěřitelně vyplesknutý a nemusím snad ani dodávat, že na to konto kapela ve zkratce poctivě předvedla to nejlepší, co má momentálně v rukávu („Ghost Division“, „The Art Of War“, „40:1“, „Cliffs Of Gallipoli“, „The Price Of A Mile“, „Attero Dominatus“, „Primo Victoria“ a „Metal Machine“).

Jestli má předchozí slova vyzněla tak, že by se snad s příchodem HAMMERFALL na pódium odehrála nějaká katastrofa, pak je musím ještě doplnit a rozšířit. Nikoliv, samozřejmě, švédští kladívkáři v žádném směru vysloveně nezklamali, jen z jejich pojetí téměř dvou hodin živého hraní bylo ze všeho nejvíc cítit, že jsou prostě hvězdy. A to, alespoň tedy mně (a soudě podle výše popsaných ohlasů, nejen mně) moc nevonělo. Pochopil bych ještě, že Anders Johansson si na obou kopácích (mimochodem podle všeho rozlišně nazvučených) namísto názvu kapely přihřeje svou vlastní polívčičku, ale co jsem zkrátka nestrávil, byly automatické odchody ostatních členů skupiny do zákulisí v okamžicích, kdy se mezi skladbami jal k publiku hovořit samotný Mr. Cans. Že by nějaká jeho větší valutová hodnota? Zmatený a neobarvený Oscar Dronjak, uvádějící po předešlé Cansově kompletní „představovačce“ skupiny v angličtině zpěváka německy, by tomu zřejmě nasvědčoval, ovšem já bych za tímto nedorozuměním viděl spíše kytaristovy slabší zeměpisné znalosti. Nepochopení choreografie mi nicméně nezabránilo ve vstřebávání hudební produkce skupiny (z té mluvené zmiňme snad už jen pochvalu nestahujícího a nevypalujícího tuzemského kupce, jenž aktuální album „No Sacrifice, No Victory“ vytáhnul až na 35. příčku domácí prodejní hitparády), která se v souladu s očekáváním stala poměrně reprezentativní. Hrálo se zkušeně a s citem napříč celou diskografií (snad jen „Glory To The Brave“ mohlo být zastoupeno více), skrznaskrz průměrnou novinku reprezentovaly převážně ty povedenější věci a velmi působivé k tomu všemu byly i efekty s vodní stěnou, spuštěnou mezi bicími a zády ostatních muzikantů, na níž byly barevnými světly promítány různé motivy. Pro toho, kdo HAMMERFALL viděl naživo poprvé (neboť i to Joacim Cans kastoval), to musel být určitě více než uspokojivý zážitek, pro ty ostatní pak určitě také, byť spočítám-li všechna pro a proti, možná se doopravdy jazýček vah převážil na stranu SABATON. Nemusí to samozřejmě hned znamenat nějaké předávání štafetového kolíku, ale být HAMMERFALL (a tím spíš ve světle jejich dvou posledních alb), raději si na to s předstihem posvítím.

Play list HAMMERFALL:

1.) Punish And Enslave
2.) Crimson Thunder
3.) Legion
4.) Blood Bound
5.) Renegade
6.) Hallowed Be My Name
7.) The Abyss
8.) Last Man Standing
9.) Heeding The Call
10.) Glory To The Brave
11.) Something For The Ages
12.) Any Means Necessary
13.) Treshold
14.) Keep The Flame Burning
15.) Between Two Worlds
16.) Riders Of The Storm
17.) Trailblazers
18.) Let The Hammer Fall
19.) Hearts On Fire