OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tom, čo sa na vrchole (relatívnej) slávy nečakane rozpadli THE HIDDEN HAND, sa nezdalo úplne nepochopiteľné, že Scott „Wino“ Weinrich oznámil sólovú dosku. Ale už letmý pohľad do jej bookletu odhalí, že to bolo trochu inak: Winovi sa len zrazu uvoľnil priestor, veď niektoré skladby na „Punctuated Equilibrium“ sú postavené na riffoch starých tri desaťročia. „Vyvrcholenie dávneho sna,“ takto sám autor popisuje svoje dielo.
A ten vek je počuť: ak je niečo, čo Wina skutočne netrápi, tak je to naháňanie trendov a snaha o „modernosť“, nech ňou je čokoľvek. To, že o tejto legende amerického undergroundu dnes počuť o čosi viac, je – pri všetkej úcte k Winovi – zásluha iných, zhoda okolností, presne tá, ktorá pod svetlá reflektorov vytiahla EARTH.
„Jedna z vecí, ktoré som o sebe zistil, je to, ako vnímam úspech. Nie je to bohatstvo a sláva, ale vplyv na životy ostatných. Moja filozofia tkvie v tom, že využívam hudobný talent, ktorý mi bol dopriaty – a cez neho prinášam radosť ostatným.“
Takto skromná a neambiciózna je celá doska. „Punctuated Equilibrium“ – terminus technicus z evolučnej biológie – je hlavne o svojom autorovi, v motorkárskych textoch o cestách a ženách ťažko hľadať viac, než skladačku čriepkov z tých troch dekád Winovho života, ktoré hudobne pokrýva. Vo väčšine skladieb sa nachádza silný nosný riff – už úvodná „Release Me“ mnoho naznačí – ozdobený len zriedkakedy inak, než striedmym doprovodom basgitary a bicích. Winov hlas z polovice trate medzi Lemmym a Ozzym je najjasnejším poznávacím znamením a jasným spojením so SAINT VITUS, THE HIDDEN HAND alebo THE OBSESSED. Z desiatich piesní (tri z nich sú inštrumentálky) tak vyčnievajú tie istým spôsobom extrémne: titulná vypaľovačka vo vysokom tempe a naopak „saintvitusovská“ doomová reminiscencia „Eyes Of The Flesh“.
Zbytok, evokujúci tu LED ZEPPELIN (bluesové korene je cítiť), tu BLACK SABBATH (ako inak), nedotvára nič viac (ale ani nič menej) než nenápadný, ale sympatický album človeka, ktorý zmenil nejeden hudobný život, ale svoj vlastný neposunul ani o piaď. Presne v duchu vedeckej teórie punctuated equilibrium, prerušovaných rovnováh. O druhoch, ktoré sa počas temer celej svojej existencie evolučne nevyvíjajú.
Nenápadný, ale sympatický album človeka, ktorý zmenil nejeden hudobný život, ale svoj vlastný neposunul ani o piaď.
7 / 10
Scott ''Wino'' Weinrich
- gitara, spev
Jean Paul Gaster
- bicie a perkusie
Jon Blank
- basgitara
+
J. Robbins
- klávesy
Steve Fisher
- gitara
1. Release Me
2. Punctuated Equilibrium
3. The Woman In The Orange Pants
4. Smilin' Road
5. Eyes Of The Flesh
6. Wild Blue Yonder
7. Secret Realm Devotion
8. Water Crane
9. Gods, Frauds, Neo-Cons And Demagogues
10. Silver Lining
Punctuated Equilibrium (2009)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Southern Lord
Stopáž: 42:24
Produkce: J. Robbins a Wino
Studio: The Magpie Cage
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.