Se stejnou sveřepostí, s jakou kdysi římské legie dobývaly starověký svět, vyrazili v roce 2000 na vítězné tažení Evropou i jejich moderní italští potomci WHITE SKULL, kující těžkého potomka bojového železa ve znamení bílé lebky. S prvním významným počinem na kontě (rok staré album „Tales From The North“), ale především s už neudržitelným nutkáním promítnout svůj skladatelský přetlak a um do alba, které bude minimálně stejně vzrušujícím, jako velkolepě a působivě provedený filmový náhled na nesčetné historické náměty z římských dějin. A místo abych se zde řečnicky ptal, zda také došli úspěchu, omezím se na konstatování, že pokud mám dnes jmenovat některý z nejreprezentativnějších počinů italského heavy metalu, určitě a hned vzápětí si vzpomenu také na „Public Glory, Secret Agony“.

Jeho těžko pojmenovatelný a přitom v každém okamžiku jasně hmatatelný hlad po uchvácení světa těžkým kovem je totiž naprosto neodolatelný. Díky němu ze sebe kapela (resp. skladatelské duo Fontó – Savio) sype jeden heavy – speed metalový klenot za druhým, a protože královské žezlo alias mikrofon u toho třímá jedinečná Federica „Sister“ De Boni, překračují WHITE SKULL všechny své dosavadní stíny a stěhují se rovnou na čestnou tribunu v nejvyšším patře heavy metalového Kolosea. Veřejná římská sláva i utajované utrpení, to všechno s nimi kráčí stejně razantním krokem, díky čemuž vznikají opravdu vytříbené momenty, provázené málem zraňujícím „řezáním“ nepřeberného riffového materiálu, zodpovědně vyšlechtěným melodickým koloritem, proměnlivě strhujícím hlasovým uragánem Federicy De Boni a k tomu všemu i neodmyslitelným vtažením do děje. Tak po divukrásném intru „Burn Rome, Burn“ umírá v „High Treason“ ostudně zrazený César, a vy mezi vší tou kovovou nádherou slyšíte kapičky jeho krve dopadat na dlažbu senátu. Tak v „The Roman Empire“ a „In Caesar We Trust“ pochodujete s obyčejnými legionáři napříč celou rozlehlou římskou říší a navzdory jazykové bariéře naprosto přesně rozumíte všem jejich pocitům. V „Greedy Roman“ nahlédnete do poměrů v hlavním městě vášně a zhýřilosti, v „Valley Of The Sun“ a „Anubis The Jackal“ zase do jeho egyptské kolonie a třeba ve všeříkající „Cleopathra“ samozřejmě do nitra nejslavnější královny, zmítané římskými osudy. Všechna sóla, vyhrávky, změny rytmů a klávesové doprovody mají své konkrétní poslání a smysl, všechny polohy zpěvu mají svůj přesný odstín a přiměřenou hloubku či výšku, v nichž se ztratí i ne úplně dokonalá zpěvaččina anglická výslovnost a drobné textové nedotaženosti. Zkrátka a dobře, kovový odlitek jedna radost.

Další události kolem WHITE SKULL, album od alba poté pravidelně klesajících na křivce kvality a oblíbenosti, jsou bohužel smutným paradoxem „Public Glory, Secret Agony“. Dokonce bych řekl, že o co bylo tohle album maximálně dotaženým téměř ve všech směrech, o to rychlejší a strmější byl onen pohyb kapely v létech následujících, jemuž nepřidal ani odchod již mnohokráte vyzdvihované původní zpěvačky. Snad i díky tomu však zvídavé nahlédnutí zpět do diskografie těchto nenápadných Italů už navždy nabídne pohled na jedinečný a oslnivý maják, který se v ní tyčí v roce 2000, a který nese onen nezapomenutelný, téměř světonázorový titulek.