Finská smečka Catamenia bezesporu patří k tomu nejlepšímu co může dnešní severská blackmetalová scéna nabídnout. Její příznivci si zvykli každý rok se pravidelně stavovat do svého krámku pro kotouček s vlky na obalu, naplněný až po okraj tím nejlepším melodickým blackem, zaobaleným v mrazivém zvukovém hávu. Výjimkou byl však rok minulý, který byl v rámci skupiny zasvěcen různým vnitřním tahanicím, které vyústily v radikální přestavbu skupiny. Z kapely byl nucen odejít Sir Luttinen (bratr jistého Miky Luttinena - frontmana úchylných Impaled Nazarene), místo kterého zaujal post bubeníka hostující Janne Kusmin z Kalmah (spřízněné kapely, obě jsou z Oulu). Poroučet se musela dokonce i příslušnice něžného pohlaví - klávesistka Heidi. Opuštěných kláves se jako doplňkového nástroje zmocnil kytarista Riku Hopeakoski, kterému s nimi ve studiu vypomáhal i producent Mika Pohjola. Jedinými členy, kterých se personální otřes netýkal zůstali vokalista Mika Tönning, kytarista Ari Nissilä a basák Timo Lehtinen (opět Kalmah).

V této ustálené sestavě čtveřice zavítala do studia v Oulu za účelem zhmotnit své ideje do podoby další řadové desky. Album bylo nahráno v zimě tohoto roku a bylo pokřtěno jako "Eskhata". Už po prvním letmém poslechu je patrné, že se Catamenia více odklonila od striktně melodicko-blackové šablony, kterou jasně definovala na albech "Morning Crimson" a především "Eternal Winters´s Prophecy". Zmíněný odklon je směrován přímo do speedmetalových vod, takže je jasné, že si nebudeme moci stěžovat na absenci sólových výjezdů obou kytar, chytlavých melodií nebo snad na nedostatečnou epickou komplikovanost kompozic. Naproti tomu klávesové eskapády trošku ustoupily do pozadí, v určitých pasážích jsou dokonce podpořeny počítačovými efekty (ty někdy působí až rušivým dojmem - viz "Astral Tears"). Dovolím si tvrdit, že celkové vyznění nové Catamenie pak může místy připomínat slavnější krajany Children Of Bodom. O tom se můžeme přesvědčit hned při první skladbě "Storm", která se ve svém refrénu až nebezpečně podobá největší bodomské klasice "Towards Dead End" z alba "Hatebreeder". Druhá v pořadí "Rain Of Blood" už je ale o něčem jiném. Po alarmujícím intru nastupuje sypačka podkreslená chladivou klávesovou melodikou, pak začínají postupně prorůstat sólové šlahouny kytar a nakonec se přihlásí o slovo Mika Tönning se svým nakřáplým vokálem. Skladba stále graduje až ke zběsilému refrénu zakončeným odlidštěným Mikovým výkřikem. Za velice zdařilou považuji i šestou "Landscape" nebo titulní epickou skladbu, zde jakožto závěrečnou položku tracklistu.

Ale abych jen nechválil : po několikanásobném poslechu odhalí i průměrně soustředěný posluchač pár nedostatků. Tím nejvýraznějším je nepříliš průrazný zvuk ze studia SoundMix, který se podepsal hlavně na vyznění kytar. Dále by se měli chlapci vyvarovat přílišného opakování některých nosných melodií. To jsou ale jen drobné nedostatky, které můžeme Catamenii s drobným přivřením oka odpustit. Velice pěkně je vyvedený cover, kde samozřejmě nemůže chybět charakteristický symbol skupiny - vlk. Méně vyvedená se však jeví nová image skupiny. Pamatujete si ještě velice úsměvné pózy norských havranů Immortal z promotion materiálů k jejich novinkové desce "Sons Of Northern Darkness" ? Podobné infantilní divadélko předvedla bohužel i Catamenia. Mika si zajistil zánovní sudlici, Ari se poohlédl v kůlně po sekeře, Timo oprášil lovecký tesák a Riku si zase pořídil žezlo, které jako by vypadlo z pazoury Kinga Diamonda. Nová image Catamenie je skutečně klišovitá až hrůza a tak nezbývá než s nostalgií zavzpomínat na jejich originální styl k albu "Morning Crimson"... Image je ale věcí nepodstatnou, rozhoduje hudba, která v podání sympatických Finů nemůže za žádných okolností zklamat. Nové album budiž doporučeno tolerantním fanouškům blackmetalu, gothenburské formy deathu, ale i příznivcům finské školy rychlého kovu - ortodoxní (omezení ?) rohatí, ho nestráví ani náhodou.