Kdoví, co by si dnes pomyslel stavitel Ferdinand Zehengruber, kdyby v roce 1882, kdy byl položen základní kámen stavby kostela Sacre Coeur na pražském Smíchově, věděl, co se v tomto sakrálním chrámu bude dít na počátku 21. století. Americké hlukové duo SUNN O))) má však s performancemi v náboženských stavbách už své zkušenosti. Koneckonců svědčí o tom dva roky starý záznam „Dømkirke”, jenž byl pořízen v katedrále v norském městě Bergen. Prostředí pražského Sacre Coeur je o poznání méně monumentální a rozlehlé, než prostory norského kostela, přesto však už první dojem po příchodu do útrob budovy, která už několik let neslouží svému původnímu účelu, opanovalo mysl očekávání zážitku z kategorie nevšedních.

Bez ohledu na to, jak se v konečném důsledku na představení O´Malleyho a Andersona dívali jednotliví diváci, kterých se sešel více než slušný zástup, lze oněch něco kolem devadesáti minut určitě označit za nevšední. Kombinace pohlcujícího prostředí novogotické kaple, děsivě monotónní hudby valící se do hlediště dlouhé minuty a bez přestávky z mohutné aparatury a promyšlená image SUNN O))), která je z jednoho pohledu dokonalá a z druhého v podstatě směšná, musely zapůsobit snad na každého. Místo oltáře hradba reproduktorů a místo kazatele dvojice podivných existencí skrývajících své tváří v kápích. Nekonečné hrabání do strun, které mělo se studiovou tvorbou společnou jen zálibu v hnilobně pomalém riffování, vytvářelo v sále mohutné vibrace, které bylo možné vnímat doslova celým tělem. Jednotlivé riffy byly postupně vrstvený dalšími a dalšími kytarovými stěnami, jejichž zvuk rval vnitřnosti. Hovořit v těchto chvílích o hudebním koncertě v klasickém slova smyslu postrádalo jakýkoliv smysl. Ústřední dvojice uzavřená ve vlastním světě se často halila pod roušku mlhy, aby z ní opakovaně vystupovala a v náznacích se navracela do reálného světa a gesty v podobě vztyčených rukou komunikovala s publikem. To, vrženo do tohoto zničujícího víru kytarového lomozu a hluku, odolávalo s překvapivou výdrží a kupodivu se navzdory očekáváním nekonal žádný následný úprk z předních pozic v důsledku intenzity zvuku za hranicemi fyzické snesitelnosti.

Rozčarován musel být především ten, kdo očekával, že set SUNN O))) bude postaven na jejich studiové tvorbě a především na méně extrémním a aranžérsky pestřejším zdařilém novém albu „Monoliths & Dimensions“. Místo toho Stephen O´ Malley a Greg Anderson připravili dokonalý test výdrže svého natěšeného publika. Ani já osobně nedokážu jednoznačně definovat, jestli mě jejich „koncert“ potěšil, či zklamal. Na každý pád ve mně však zanechal dojem něčeho dříve neprožitého a i když si stále nedokáži jednoznačně odpovědět na otázku, co stojí za současnou popularitou podobně laděných projektů, ta dvojice divných týpků, kteří jen hrabou do strun a čekají co bude, má prostě něco do sebe.

Rakušan Peter Rehberg, který svojí spřízněnost se SUNN O))) kromě společného koncertování demonstruje i kooperací se Stephen O´Malleym v projektu KTL, předvedl svůj one man projekt PITA. V místech, kde v kostelích obvykle bývají varhany anebo pěvecký sbor, stál jen on sám a jeho laptop. Publikum, které v počátku jeho vystoupení mnohem více zajímaly pro ně netradiční prostory křesťanského chrámu, se víceméně chystalo na hlavní večerní chod. Přesto však Rehberg připravil zajímavou zvukovou variaci, ve které se mísila fascinace industriálními hluky se smyslem pro hledání harmonie ve zdánlivě nepříjemných zvucích. To dokonale potvrdil závěr jeho setu, ve kterém se z nepřehledné změti zvuků zrodila okouzlující melodie.

Je dobře, že se pořádající agentura Stimul nebojí netradičních jmen náležících k minoritním žánrům a poskytla nám možnost shlédnout toto nekonvenční duo i na domácí půdě. Bez ohledu na to, že se drone-doomová scéna v současnosti těší vzedmuté vlně popularity, budou se SUNN O))) svým přístupem vždy pohybovat někde na dalekém okraji hudebního spektra. Jejich pražská zastávka to jen potvrdila.