Kronika XIII. STOLETÍ skutečně stále ještě disponuje nepopsanými listy, přesně tak, jak v to před sedmi léty doufal kolega Marigold, a dokonce možná ještě ve větším množství, než by nejen on čekal. Návrat ztracených inkvizitorů po nejasném a mlhavém „rozpadu“ se totiž od té doby koná již podruhé (po albu „Vendetta“), byť pro tentokráte s ještě významnějším časovým odstupem. Ale ať už XIII. STOLETÍ po roce 2004 bylo nebo nebylo, jisté je jedno – vždycky bylo dobře vymyšleno a jeho existence byla vždycky opodstatněná. Nejinak tomu je i dnes, přestože unáhlený soud po prvním letmém poslechu „Dogma“, znásobený pětiletkou abstinenčních příznaků, by vám mohl našeptávat něco o dokola obehrávané písničce. Nevěřte mu ani na okamžik.

„Za divokou, černou tmou,
stíny undergroundu jsou,
utajené v podzemí,
hledají své smíření.“
(„Katakomby“)

Vždyť starý gotický lišák Štěpán vždycky měl a má pod černým kloboukem, a tak by přece nemohl jen tak dopustit nějaké poklesnutí kreditu kapely. Co na tom, že škatulka gotického roku by mu po sedmi řadových albech mohla být už těsná, co na tom, že černočerné vody jeho hudebního i lyrického výrazu by se mohly zdát vyčerpanými. XIII. STOLETÍ je zpět, a všechno, co si pod tímto konstatováním představíte, se také skutečně děje. Razantně namíchaný vodopád řízných riffů, pulsující baskytary a klávesového kouzlení, jehož proud se zpomalí jen výjimečně, a s ním i slovní dotyky magie a mysteriózna, mnohdy hmatatelnější než rána pěstí mezi oči. To všechno znovu ožívá jako černé a bílé tempery na paletě zaprášeného, dekadentního malíře z podkrovního ateliéru, bilancujícího ve stařičkém němém filmu svůj dosavadní umělecký život.

Rozhodně si nedělám iluze, že v některých okamžicích nezní „Dogma“ (v mantinelech českých gotických „stars“) velmi povědomě. Zní. Ničemu to ovšem nepřekáží a už vůbec ne vztahu k pozornému posluchači, který naopak v rámci toho dostává spoustu příležitostí, kterak XIII. STOLETÍ zabrat na temnou návnadu. V „Kabarette Voltaire“, mocném otvíráku s přídechem prokletých básníků, v hnilobou dýchajících „Katakombách“, ve skutečně psychicky málem ochromujícím „Hypnotizerovi“ (geniální klávesový motiv a efektní využití zvuku zvonu je znovu obdivuhodnou samozřejmostí) či v titulním klávesovém monstru, studeném a zábnoucím jak severoanglická blata za soumraku. Výčtem zřejmě nejsilnějších věcí alba ovšem zdaleka nedocházíme ke všem jeho pozitivním stránkám, k nimž (jak jinak) patří i v bookletu tradičně opomíjené texty. Petr Štěpán v nich pokračuje ve svém typickém a na první pohled bezelstném vršení všech možných, třeba sebeobyčejněji znějících, výrazů a vyjádření pro věci tajemné, a třebaže kolikrát máte pocit, že už mu prostě musí dojít, vytasí se znovu s dalšími, neméně výstižnými a určujícími. Výsledkem je tak opravdu pozoruhodná sbírka temné inspirace, táhnoucí se celou diskografií XIII. STOLETÍ až po „Dogma“, které v tomto směru rovněž nezůstává pozadu („Dogma“, „Katakomby“, „Hypnotizer“).

Dualita splněných přání, vzývaná mimochodem hned v úvodních okamžicích „Kabarette Voltaire“, tak dokonale vystihuje ten nejdůležitější efekt osmého alba XIII. STOLETÍ, vzešlého z šedesátiměsíčního půstu. Hudba se (až na drobnosti) povedla, texty září jak perleťově bílý upírův tesák noční temnotou ložnice, takže není důvodu k nespokojenosti a to hned dvakrát. I když samozřejmě, neberte to hned jako dogma…