OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to zatím jen neurčitý nápad. Jeden redaktor, určitý výsek filmového kalendáře, free style – KINO_LOG. Hodnocení, satira, esej, zamyšlení... nebo taky slepá evoluční větev. Každopádně za pokus nic nedáš a první ránu si tak vyčlenil redakční lenoch marigold, který toho v měsíci červnu viděl poměrně dost a rozhodl se vzít to v typickém satiricko-arogantním duchu... Jak to trefně ohodnotil nejmenovaný kolega: inťobulvár.
Můj milý deníčku, tolik se toho přihodilo v měsíci červnu, že ani nevím, kde začít. Když to vezmu kolem a kolem, byl pro tenhle měsíc synonymem malých filmových traumat. Všechno to začalo „Případem nevěrné Kláry“. Takový nenápadný italský erotický film, který se nějakým nedopatřením ocitl namísto večerního programu TV NOVA v kinosálech. Škoda, moc málo se tam souložilo a moc mluvilo, navíc herci používali sprostá slova jako Kafka, Jesenská, Dante a další hrůzy. Příběh byl doslova nabitý emocemi, vždyť je od Michala Viewegha, ale Italové to ještě vylepšili atmosférou vědecko fantastické Prahy z módních magazínů. Prostě nádhera, kino v závěru tleskalo, asi v radosti nad tím, že to přežilo bez trvalých následků.
To jsem ale netušil, že všem hrůzám není konec, milý deníčku. Vyrazil jsem si na „Kletbu měsíčního údolí“, protože předchozí film Gabora Csupa, „Most do Země Terabithia“, byl opravdu moc fajn. Čekal jsem leccos, ale umělohmotná imitace maďarské čabajky mi málem vylámala zuby. Zdrogované hovory viktoriánských šlechticů prolínané zuřivými výpady lesního kmene heavy metalistů, výprava vskutku panónská a efekty tak kujónsky odfláknuté, až rozum zůstává stát. Takhle se epické fantasy točit, nedá, dokonce ani za forinty ne.
Itálie, Maďarsko... co sladká Francie? Tam v současnosti bují kult osobnosti Coco Chanel a jedno ze dvou filmových ztvárnění přichází i do našich kin. Tedy, mělo mě varovat už jen to, že pánské toalety v kině byly uzamčené. Bez jakýchkoli genderových předsudků: tahle podívaná na mě byla tak senzitivní, romantická a prokvetlá manýrismem, že jsem úplně nepochopil, v čem je Šanelovic Koko tak výjimečná. Asi v tom, že jí hraje Amélka z Montmarteru a v děsivě nudném filmu si občas místo korzetu vezme mužské šaty. Pravá revolucionářka! A ženy, pokud se i vy chcete stát součástí té pravé pohlavní revoluce, zapomeňte na Kosmopolitán a kupujte Marie Claire, jinak zůstanete nadobro blbkami, které na koni sedí sounož. A samozřejmě zajděte si na „Coco Avant Chanel“, poněvadž Prada ještě neotevřela a času má moderní žena dost.
Tak snad by bylo na čase trochu chlapské tvrdosti pro tomhle zjihle něžném přídělu. Michael Bay ukuchtil v rychlosti druhý díl „Transformers“, neboť jednička vydělala a Milda o ní sepsal recenzi. Kalup, v jakém to vznikalo, je dobře vidět na scénáři, který vyzývá na souboj kdejakou hollywoodskou lobotomii a kompenzuje to zejména vyšší mírou pubertálních vtipů, poloobnaženým snem všech nadržených geeků Megan Fox, šoustající čivavou a mluvícími bagry. Dvě a půl hodiny exkluzivního digitálního guláše, v němž si dávají po hubě stále větší auťáky a do toho huhlají něco o osudu a lidstvu, by porazilo i ocelového vola s posilovačem mozku. Už teď vidím ty astronomické tržby a třetí díl, ve kterém si to rozdají úsporné rodinné vozy Fiat GM se smradlavými a neekologickými ruskými KAMAZy.
A co mě, milý deníčku, v kině potěšilo? Selickova milá „Koralína“, která zase po delší době přichází se starou školou loutkové nedokonalosti, vizuálního cirkusu a krásné atmosféry. Na podobné vlně se v úplně jiném žánru veze skvostný Raimiho bubák „Stáhni mě do pekla“ – perfektně osedlaný a zkrocený plnkorevník strachu i smíchu. A lehký úsměv na rtech snad vyvolá i Wooův návrat mezi šikmooké bratry. Jeho čínský Pán prstenů „Krvavé pobřeží“ sice trpí nesmyslným střihem evropské verze (zbyla polovina originálu, proč, ptám se?), ale bitevní epika je tak mighty a bloody, že fandové RHAPSODY můžou dát meče do sběru a za utržené koruny se jít podívat, jak vypadá bitevní speed metal po čínsku.
Tak, milý deníčku, takový byl můj filmový červen, potřeboval jsem se někomu svěřit bez oklik a záchranných fráziček, no. Věřím, že ty to narozdíl od uražených žen, dětí, geeků, robotů a čtenářů románů pro ... (?) pochopíš.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.