Vyrazit si na sedmý ročník Basinfire Festu jen tak, se sbalenou karimatkou, spacákem a stanem, to chtělo při stávajících předpovědích počasí (a výhledu na různé přívalové srážky) dozajista trochu zvážení. Přesto se ale chmurné meteorologické vyhlídky na návštěvnosti nijak výrazně nepodepsaly (dle mého skromného odhadu) a festival se tak těšil své obvyklé návštěvnosti. Ta samozřejmě nedosahuje čísel hodných například souběžně konaného „Rock For People“ či vizovického „Masters Of Rock“, ovšem na druhou stranu zase západočeskému dostaveníčku dodává jistý (tradiční) ráz spíše lokální pohodové akce, kde lze leccos zaslechnout, nikde se netlačit a přes drobné nedostatky si také maximálně užívat víkendové pohody.

Že se dnes šetří všude, kde to jen jde, bylo zřejmé na mnoha podstatných festivalových detailech. Třetí pódium se schovalo do velkokapacitního stanu (příležitost na něm dostávali jen semifinalisté České rockové ligy 2009 a zpěváci „z lidu“ v rámci rockového karaoke), celkový počet vystupujících kapel se smrsknul na 80 a mimoto se i zvukaři před oběma hlavními pódii (tradiční „Poštovní spořitelna Stage“ /PSS/ a „Gambrinus Stage“ /GS/) posunuli o kousek vpřed, nejspíš proto, aby případný nezájem návštěvníků nebyl alespoň opticky zřejmý. Určitého drobného zúžení doznal rovněž počet doprovodných akcí a stánků, jakož i festivalový merchandising, nijak extra nápaditý a znovu v červeném provedení, nápadně připomínajícím minulé dva ročníky. Při pohledu na bleděmodré logo, které Basinfire Fest věrně doprovázelo téměř celý rok předtím, to člověka, který si chtěl odvézt nějaký ten suvenýr, určitě trochu zamrzelo.

Příjezd v pátečních odpoledních hodinách pro mne znamenal jistý kompromis. Ano, přiznávám, že vzhledem k nabídkovému menu (a už vzpomínané předpovědi) jsem přemýšlel, že bych si opravdový rozjezd hudebního maratónu nechal až na sobotu, neboť v pátečním programu převážila jména, která jsem zrovna akutně nemusel vidět a slyšet. Nicméně myšlenka dala myšlenku, a já jsem se zkratkou přes GS, kde se v pátek řádilo především v punkovém duchu (v danou chvíli symbolizovanou strašickými SEX DEVIANTS), dostal úderem osmnácté podvečerní pod PS, kde si fidlátka rozbalil TÖRR. Černě zamračené nebe hrozilo poctivým slejvákem a Vlasta Henych a spol. pod ním zase poctivým black´n´rollovým nářezem, který už sice několik let nedoznal změn, ale když člověk právě těch několik let abstinoval, docela příjemně si mohl (především) zavzpomínat. To samé platilo i o následujícím ALKEHOLu, vrcholu všech nemravností v očích mnohých hudebních publicistů, kteří sotvaže dopíšou poslední řádek kritiky, zlijí se mnohokrát přesně tak, jak o tom tahle lidově tvořivá parta zpívá.

A když už jsem byl v tom vzpomínání, nedbal jsem volání souběžně probíhajícího arakainovského metalu a přesunul se ke GS, kde plzeňská legenda ZNOUZECTNOST brojila proti aktuální nadvládě černých triček. Hodinka s trojicí Déma, Golda a Caine stála skutečně za to, přijeli i „Hasiči“ a tečky v podobě „Bastily“ a „Zlatého hřebíku noci“ to jenom potvrdily. Na následující HORKÝŽE SLÍŽE jsem vydržel spíše ze zvědavosti, neb kapelu znám především z rádií (což už je samo o sobě podezřelé), a musím říct, že ona mnohdy proklamovaná lehkost a vtip slovenské partičce trochu scházela. Nicméně dalo se, zejména vzhledem k následujícím desítkám minut, v nichž mě na PSS nejprve tak trochu nudili metal coroví francouzi DAGOBA (mimochodem, docela by mě zajímalo, jak se tenhle název vyslovuje, neboť skandujícím davem prostě a foneticky opakované to, co bylo psáno v průvodci programem festivalu, nejspíš nebude tím pravým ořechovým) a poté opětovně zklamali švédští emáci SONIC SYNDICATE, ve kterých zkrátka nevidím nic jiného, než řádně nafouknutou bublinu, která bůhvíproč pořád ne a ne splasknout.

Velice sympatickou tečkou za prvním večerem se tak mohlo stát poměrně hlasitě proklamované představení rockové opery „Antigona“, kdyby ovšem: 1.) nebylo tak pozdě v noci (start byl původně plánován na 00.30 hod.), 2.) nazvučení netrvalo tak zoufale dlouho (takže avizovaný výkop se nám posunul až za jednu hodinu po půlnoci) a za 3.) představení bylo odehráno celé a nikoliv jen skrze některé jednotlivé skladby. Takhle v člověku sice zůstal lehce pozitivní dojem, za kterým pochopitelně stálo těch pár skutečně podmanivě znějících písní Milana Steigerwalda a spol., ale především velký otazník, jakže to tedy s tou rockovou operou mělo ve skutečnosti být. Ještěže noc už volala a já jsem tuhle nejasnost mohl rozpustit v teple svého spacáku.