Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FEN jsou jedním ze zástupců momentálně dosti populární odnože black metalu kombinované s „post“ vlivy, ať už si pod tím představujeme cokoliv. Na tom by ani nebylo nic až tak zvláštního, vždyť podobně hraje v současnosti již skoro každá druhá kapela, které se o černý kov byť jen otře. Podstatné však je, že Britové spadají do toho spektra, o které by se měl případný posluchač zajímat. Že se jedná o poměrně zajímavou záležitost, naznačuje už samotný název - FEN podle tamějšího bažinatého regionu zvaného The Fens. A podobně jako tato místa, je i muzika kapely načichlá mlžným oparem, přitažlivou atmosférou a tajemnem. Blackmetalové pasáže se zde poměrně přirozeně mísí s náladovým post-rockem i značně melancholickými prvky, což zní už samo o sobě docela lákavě. Jenom je škoda, že kapela nevyužila svůj potenciál až do úplné mrtě – bude sice zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá, ale některých nepovedených záležitostí (např. snad až příliš zastřený zvuk) je na této desce škoda.
7,5 / 10
Monuments to Absence (2023)
The Dead Light (2019)
Winter (2017)
Carrion Skies (2014)
Dustwalker (2013)
Epoch (2011)
The Malediction Fields (2009)
Ancient Sorrow (EP) (2007)
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
