Festival zaměřený na tvrdou kytarovou scénu, který se za poslední tři roky snažil profilovat jako osvětový, moderní a otevřený nejnovějším hudebním trendům sliboval pohodové zázemí a navíc dvě scény, meteorologickou předpověď věštící krásné počasí – vše tedy hovořilo jasně, že tato akce bude zajímavým a povedeným zpestřením letošního hudebního léta. Proti vyšší návštěvnosti je snad jen časová blízkost největší letní události - festivalového mega buldozeru zvaného Brutal Assault…

Poněkud posmutním, když si na místě potvrzuji fámy o tom, že ze soupisky odpadají hned tři velká jména. Nejbolestnější jsou jednoznačně exkluzivní a v Čechách ještě nikdy nehrající tahouni metalcorových trendů - ARCHITECTS, následují je mladí moderní grind coristi BURNING SKIES a pro mě osobně jsou velkou ztrátou i WHERE EAGLES DARE z francouzského Marseille. Díky tomu je trochu mlhavá dramaturgie hlavní scény.

Za pár minut nacházím v areálu stoleček z programy a ujišťuji se, že žádné další změny se nekonají, a tak uháním do scény ve stanu, kde právě startují varnsdorfští grindeři BONESAW OF THE BRAINS, které po dlouhé době vidím opět pouze s jednou kytarou. Kapela, která tvoří novou a slibnou generaci na našem grindovém kolbišti, kombinuje grindcore s death metal a je rozhodně slibnou nadějí naší extrémní scény. Vokalista Kwardiss patří k tomu nejlepšímu, co lze v daném žánru slyšet a o to více mě zasahuje zpráva, že vystoupení na Severním větru je jedno z jeho posledních na dlouhou dobu. Na konci setu potěší cover od NAPALM DEATH a rozloučení se nese již s klasicky dalším coverem, tentokráte je to dancefloorová formace z počátku devadesátých let REAL2REAL a jejich „I Like To Move It“.

Na hlavní scéně se mezitím připravuje jediná výraznější žánrové výboč hlavního pódia - PRAGUE SKA CONSPIRACY. U podobné kapely mě velmi překvapuje vzájemná rozjetost žesťové sekce, která je v koloritu kapely o mnoho snesitelnější teprve poté, co na scénu přichází hlavní deviza skáčkařů – čokoládová zpěvačka Mariana, která na sebe v odvážených černých šatečkách a dokonalými ženskými parametry strhává všechnu pozornost. Vystoupení se díky ní stává jiskřivým a dá se říci zajímavým zpestřením celého festivalu.

Po nich začínají hlavní scénu okupovat naši východní bratři. Dle mé optiky je zvolenské trio MADCULT jednou z nejslibnějších kapel slovenské scény. Pouze trojice hudebníků se ve své nové tvorbě opírá o post hardcorové pilíře a soudobé směřování metalcoru. Nedávná změna na pozici baskytary přinesla vítaný techničtější příklon v rytmice a rozhodně zajímavý příslib do budoucna, neboť nový materiál, který na festivalu zazněl, je o mnoho kroků dál než starší skladby. Svěží a pozitivní set usměvavých Slováků, kdy technické problémy kytaristy Filipa byly řešeny vkusnou improvizací rytmiky, mě jasně přesvědčil, že tuto kapelu se v budoucnu vyplatí sledovat mnohem bedlivěji. Snad jen nedostatečně důrazného zvuku mi bylo líto. Naposledy, když jsem MADCULT viděl, byl zvuk o několik tříd výše.

Na hlavní scéně startuje DEMAJA, která patří do typicky českého hájenství šedých a ničím zajímavých hard-crossoverových kapel, kterých se pohybuje na české scéně nespočet. Po nich tu máme kapelu hlavního organizátora – ANIME TORMENT. Pokud zvážím personální rošády, které poslední dobu tuto bandu provázejí, lze konstatovat, že jejich výkon byl velmi solidní. Pokud kapela pohne kormidlem směrem k extrémnější hardcorové poloze, bude jí to slušet mnohem lépe. Současná tvorba postrádá elementy, které by dokázaly litoměřické odlišit od zástupu podobných uskupení na české scéně.

Tento problém namají plzeňáci ze SHOGUN TOKUGAWA, kteří právě nazvučili stage ve stanu. Chápu, že budu opět obviněn, že si zde přihřívám regionální polívčičku, ale opět nemám pocit, že bych jakkoliv přeháněl. SHOGUNi patři mezi nejmladší generaci silné plzeňské tvrděkytarové scény a nemůže se jim upřít talent chytit soudobé hudební trendy a ždímat je tak dlouho, dokud se nechytí trendu nového a tím jednoduše předběhnout drtivou většinu ostatních českých kapel. Rozervaný sporty-scremo-metacore s velmi živelným projevem, kterému dominuje zpěvák Afro, se ten den těšil ve stanu asi zatím největší posluchačské základně a myslím, že návštěvníci nelitovali. Mimojiné při výměně prasklé struny měli minimálně možnost slyšet ryze instrumentální cover útržek od ARCHITECTS.

Na hlavní scéně je nachystána první západní zahraniční akvizice, kterou jsou němečtí grind-death coristi TIME HAS COME. Zvukař má stále vytažený kopák a vokál, jako by zvučil KEČUP v Dolní Bukovině a tím mi většinu požitku z kapelky, na kterou jsem se poměrně značně těšil, utápí v nemastném neslaném, podivně nabasovaném a zcela netlačícím soundu. Hledám místo, kde by to bylo lepší, ale nedaří se. Jejich živelný set s nenápadným, slušně technickým kytaristou a živelným vokalistou, který si to s publikem trochu rozhazuje svojí mateřštinou, ve mně tak zanechává podivnou pachuť v uších.

Ve stanu jsou připraveni domácí (téměř osmnáctiletí) veteráni FLESHLESS. Vláďova zkušená death-grindová banda drtí stan zvukovou masou, která se stává jen velmi málo čitelnou a srozumitelnou a to začíná scénu ve stanu provázet i nadále. Nač jsou dva kopáky, když z nich neslyšíte nic konkrétního – nejlepší zvuk byl pravděpodobně mimo stan, kde ale zase chyběly kytary. FLESHLESS jsem neviděl už poměrně dlouho a dnes jsem z nich kvůli zvuku příliš mnoho neměl.

Zvuková situace se nelepší ani s německým metalcorem SILENT DECAY. Kapela staví spíše na vybroušeném projevu nežli na hudbě a to mi blízké není, ale i tak bych rád slyšel oba poletující kytaristy, kteří krouhají ostošest. Zvukař má však opět jiný názor. Vizuálně jedno z nejlepších denních představení, hudebně slabý metalcorový průměr, zvukově celkem katastrofa. Modlím se za TEXTURES a WAR FROM A HARLOTS MOUTH.

Ve stanu se situace nemění ani při žateckých brutalistech BEAUTIFUL CAFILLERY. Velmi jsem se těšil na nového baskytaristu Ládíka, který kapelu obohatil hned o dvě struny, ale z jeho výkonu bylo něco málo slyšet hlavně na pódiu těsně před jeho bednou, takže lze hodnotit snad jen živelný projev vokalisty Sadila a kytaristy Jindry. U techničtěji zaměřené death-hardcorové kapely, která disponuje tak kvalitními hudebníky jako BEAUTIFUL CAFILLERY podobná situace zamrzí dvojnásob. Zvuk je rozumnější opět až několik metrů od stanu, kde však postrádal většinu potřebného tlaku.

WAR FROM A HARLOTS MOUTH, kteří nastupují záhy, jsou pro mě v programu jedním vrcholů festivalu. Zvukař vytahuje baskytaru, bicí, zpěv – opět musím pobíhat po areálu abych našel nějaké zvukově rozumné místo a připadám si při tom trochu jako Sheldon Cooper v biografu. Hudebně opět neopakovatelná směs grindcoru, deathcoru, se špetkami jazzrockových vyplňovaček. Show WHAHM je jako vždy parádní, zbytečně nepřemachrovaná, dynamická, upřímná a živelná.

Zvuk se vydatně zlepšuje s nástupem držitele dánské Grammy v kategorii Hard Rock - HATESPHERE. Nekompromisní hardcore smršť s mladým vokalistou Jollerem u mikrofonu, počala svoji éru už v roce 1993, od té doby se v kapele ledacos změnilo a jediným původním členem je kytarista Pepe. Thrashující směs hardcoru a death metalu se vyznačovala energickou show, která byla tvořena hlavně novějším materiálem. Nejpozitivnější však bylo, že tato kapela, která zdárně mění svoji tvář tak. aby v každém období vypadala co možná nejaktuálněji, započala na hlavní scéně sérii vystoupení, kdy se zvukařského pultu ujímal vždy vlastní zvukař kapely, a tak jednotlivé kapely i zněly.

Němečtí  FEAR MY THOUGHTS původně začínali s melodickým death metalem, v posledních třech letech vydali dvě alba, která zásadně otáčejí kormidlem k modernějšímu zvuku a metalcorovému žánru. Poměrně zdařilé melodické linky přecházející v uřvanější polohu a sympatický projev je dobrým společníkem v přípravě na zlatý hřeb festivalu – alespoň tedy pro mě. Tím je koncert holandské formace TEXTURES.

A TEXTURES, kteří se v Česku těší hlavně díky trojnásobné účasti na festivalu Brutal Assault poměrně velké oblibě, nezklamali. Povedený zvuk je přeřvaný tradičně jen u pódia, takže si výtečnou směs metalové progrese, hardcoru, thrashe i death metalu mohu užít plnými dávkami. Příjemné vystupování, playlist složený s osvědčených pecek ze všech tří alb a jako třešnička na dortu po delší době konečně také živě syntezátory. TEXTURES jednoznačně vládnou celému večeru a i jen kvůli nim se tu vyplatí být. Tlesk, tlesk.

Následující CALIBAN pro mě reprezentují hlavně to, co na metalcoreovém žánru nemám rád. Poněkud slizké melodické linky, zbytečná pózovitost a nedostatek vlastní invence – to byl vždy tak trochu poznávací znak těchto Němců. A živé vystoupení moje mínění jen utvrdilo. Kapela zjistila, že nyní fičí break-downy, takže je v nové tvorbě cpe kde se dá, melodické vokály s popovou melodikou zůstávají a na pódiu jde hlavně o show. Majoritu to však baví, Andreas Dörner pro většinu přítomných charisma má, a tak se točí circle pity a dojde dokonce i na malou moderovanou wall of death. Velkým kladem je velmi dobrý zvuk, sehranost – ale to u podobné kapely považuji za samozřejmost. Bonusem je pak poněkud lascivní ohnivá show, skládající se ze čtyř plamenometů na pódiu. TEXTURES rozhodně nejsou překonáni.

Pevně doufám, že poněkud nižší účast, čítající řádově stovky lidí, nebude mít důsledek v podobě nekonajícího se desátého pokračování tohoto festivalu.