Skutečně nemám pocit, že by Daniel Landa pod hlavičkou sebe sama kdy udělal slabé album, a že by mu na to konto spousta domácích mainstreamových „umělců“ mohla pěkně upřímně závidět. „Vyholená guma“ s diskutabilní minulostí (která mu prostě nepřestane být připomínána), diskutabilní přítomností a výhledem, že do budoucna to nebude jiné. Co má on a co nemají oni, co ničím nevyčnívají, jsou hodní, společensky přijatelní a zpívají výhradně o lásce? Chtělo by se říct, že koule, ale to by myslím nebyl ten úplně nejsprávnější a nejspravedlivější termín. Daniel Landa má prostě výjimečný talent dělat nápaditou muziku a doprovázet ji stejně nápaditými texty, což se samozřejmě každému nepoštěstí. A to se pak těžko dohání, respektive už asi nikdy nedožene.

Pro muže, který v letech 2004 a 2005 dokonce šlapal na zlaté slavičí paty i samotnému božskému Karlovi, je to ovšem naprosto nepodstatné, protože jemu to jde samo od přírody. Pravda, v triviálním „Prologu“ jeho sedmého řadového alba zpívá o tom, že „Nigredo“ přicházelo na svět s jistými obtížemi, ale tomu se nechce věřit. Krom právě poněkud naivního intra, shrnujícího okolnosti doprovázející vznik nahrávky (a které je po třech čtyřech posleších lepší rovnou přeskakovat), je totiž až po samotný vrchol výhradně černě provedeného bookletu nacpané typicky originálními zpěvákovými zpověďmi, jimž nechybí nic z toho, proč je Landa tak výjimečný autor.

Téměř všudypřítomný je mírně depresivní, nicméně nerezignující podtón (ne nadarmo je latinský výraz „nigredo“ překládán jako původně alchymistický pojem zčernání, ponoření do tmy, rozpadu či duševní dezorientace) zklamání a opovržení nejen nad současností. To pochopitelně není nic nového, ale zajímavý je vůdčí pocit z jeho temného stínování, který tentokrát posluchačem doslova prostupuje. Jako když procházíte liduprázdnou hradní zříceninou (pro ty, kdo četli doplňuji, že přesně takovou, pod jakou si alespoň já představuji Kingovu „Diskordii“ ze série románů o Temné věži), v šedivém zamračeném podvečeru, z nějž každou chvíli hrozí prudká bouřka, a se zvláštní, silně melancholickou náladou koukáte (přestože byste jej měli znát dokonale) na zcela neznámý svět kolem. A když už tenhle podtón chybí (balada „1968“, klasicky motorová „Jen ať to sype!“), je to jako osvěžující nadechnutí, po němž se ovšem s obrovskou chutí znovu necháváte podusit. Rocková lajna (střižená výbornou kytarou Martina Voláka) není vůbec přísně sledována (notoricky známý singl „Nad Afghánistánem“ či i jinde pestrá účast dechových nástrojů, banja, harmoniky, kláves a dalších), ale to je jen další Landova samozřejmost a další plus jeho hudebního rozhledu.

Celkově hluboký dojem nakonec cejchují i malebně sepsané texty, trefující se nejen do mnohých nešvarů dneška („Veselá písnička“, „Eurosong“), ale i dráždící váš adrenalin útokem na Landovsky výjimečná témata („Waltr, Tommy, Ute & Marry“, „Malá díra v hlavě“), z nichž zejména posledně jmenovaný kus je opravdu svěží ukázkou lyrického básnění na věčné téma smrti („Když se stromy promění na starý duchy, co hlídaj svět, to není vůbec dobrý znamení, lákaj mne tam a já chci zpět … někdo mi chtěl zkrátit čáru, kterou do věčnosti maluju, rychle se otevírá tlama zmaru a každým krokem se ti vzdaluju.“). Nechybí ani rýpnutí do neustálého podezřívání zpěváka z příchylnosti k rasismu („Prolog“, „Odplivnutí“), a tak je u Landů vlastně všechno na svém místě, přesně jak se dalo očekávat, s přidanou hodnotou neodolatelně temné atmosféry „Nigreda“. Jen skutečně nerad opakuji slova kolegů, ale protentokráte nemám jinou možnost: Bravo, Danieli.