Existence malého a bezvýznamného človíčka, který si svojí dobrosrdečností nakonec získá sympatie mnoha lidí, už v minulosti posloužila a nepochybně ještě i poslouží jako osvědčené téma pro rozehrání dojímavého filmového příběhu. Snímek „Kapitán Abu Raed“, který i navzdory svému exotickému původu mohl vzniknout prakticky kdekoliv na světě, je právě jedním z příkladů následování osvědčené cesty. Jordánský režisér a scénárista v jedné osobě Amin Matalqa se rozhodl vytvořit film, který zaboduje především v zahraničí a který nebude diváka příliš zahlcovat kulturními a společenskými tradicemi jeho domovské země.

Abu Raed je ovdovělý stařík, který zahání životní prázdnotu prací uklízeče na ammánském letišti a četbou knih během večerního popíjení čaje na terase svého domu. Ten stále rozlévá do dvou šálků a trýznivě tak živí vzpomínku na nedávno zesnulou manželku. Stereotypní čekání na brzký konec přeruší zpočátku nenápadný nález kapitánské čepice, kterou někdo jen tak pohodil mezi odpadky. Když si ji nasadí na hlavu, aby si alespoň nachvíli dopřál něčeho, po čem vždy toužil – cestování do vzdálených zemí, neunikne pozornosti dětí z jeho nepříliš bohaté čtvrti. Ty mají ve svém životě většinou stejně mizivé šance poznat i něco jiného, než jen město, ve kterém žijí a jeho okolí. Snadno tedy podlehnou dojmu, že onen dobrosrdečný prošedivělý pán je světaznalý pilot mezinárodního letadla.

Tvůrci si však správně uvědomili fakt, že postavit příběh pouze na jedné dějové linii tvořené vyprávěním smyšlených cestovatelských historek nadšeným dětským posluchačům by na utažení plochy celovečerního filmu stačilo jen ztěží. Nalezení čepice má kromě praktického dopadu na život hlavního hrdiny i symbolickou rovinu v podobě naskytnutí poslední životní šance vymanit se ze své ulity neviditelnosti. Není pochyb o tom, že je tak zaděláno především na důkladné dolování divákových emocí. Toho si je samozřejmě moc dobře vědom i Matalqa, takže využívá každý naskytnuvší se moment k tomu, aby důkladně zabrnkal na city. Koneckonců už jen samotná postava Abu Raeda ve výborném ztvárnění Nadima Sawalha, která jakoby vypadla ze kterékoliv pohádky s kouzelným dědečkem v hlavní roli, je silným generátorem diváckého soucitu. Snímek tak v některých momentech dost riskantně balancuje na pomezí mezi prvoplánovým „dojákem“ a filmem, jehož ambicí je poskytnout v dobrém slova smyslu laskavý pohled na svět. Naštěstí v konečném důsledku přeci jen výrazněji inklinuje ke druhé uvedené skupině, za což vděčí jisté a formálně bezchybné režii a scénáři, který i přes některé vykonstruované situace je „o něčem“ a sleduje jasný záměr.

Pozitivnímu dojmu výrazným způsobem napomáhají i příjemné a v nejlepším slova smyslu procítěné herecké výkony. Především dětští aktéři, kterých se ve filmu ve významných rolích objeví hned několik, předvádějí velmi příjemné a nenucené kreace. Nad všemi pak ční jordánský herecký veterán Nadim Sawalha, který se objevil i v několika televizních produkcích západní provenience, jenž svým dojímavým ztvárněním starého dobráka a snílka de facto jasně definoval výsledný příznivý dojem z tohoto špektáklu. Sázka na jeho odění do „západního“ střihu se vyplatila i v podobě ocenění, které si odnesl z prestižního Sundance festivalu. Kvalitní hudební doprovod postrádající výraznější orientální motivy anebo prakticky nulová angažovanost kulturních odlišností islámské země v ději - pakliže za ni nepovažujeme ani otcovo odpírání školní docházky jednomu z dětských hrdinů - dost jednoznačně vypovídají o tom, že „Kapitán Abu Raed“ je střižen především pro zraky „mezinárodního“ publika.

Budiž mu ke cti, že jako takový se přesto nezpronevěřil prostředí, ve kterém vznikal a přeci jen špetku té exotiky prostřednictvým nádherných záběrů jordánského hlavního města nabídne. Navzdory sázce na emocionální jistotu a občasnému přílišnému tlačení na pilu však nabídne nejen to. Příjemných a duši pohlazujících filmů o tom, že tento svět je vlastně krásné místo, není určitě málo, ale ani ne dost.

[ ČSFD ] [ IMDB ]