Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Několik osobností americké kytarové scény poslední dekády se sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdy kdokoliv z nich podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných lze u THE DEAD WEATHER nalézt. Těm se však zde věnovat nebudeme. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě nehraje na výrazný refrén, ale naopak, zcela neuspěchaně buduje kolem každé ze svých skladeb stále hustší atmosféru. Smyslem jeho vzniku totiž nebyl komerční úspěch, nýbrž dokonale nastylizovaný výsledek. Konec šedesátých let minulého století a jeho krvavé noční můry zde procitají v jedné z nejdokonalejších retrospekcí tohoto bouřlivého období, jaká kdy byla natočena. Blues té doby a syrová psychedelie ožívají v plné parádě a první, na koho si při poslechu alba zřejmě vzpomenete, bude Charles Manson.
Jack White (THE WHITE STRIPES), zde přítomen pouze coby jeden z muzikantů (bicí) a současně i producent, má dle předpokladů opratě pevně ve svých rukou, stejně jako kolty připravené kdykoliv střílet. Jeho kontrola nad projektem je zcela rozpoznatelná a na výsledku je znát. Alison Mosshart (THE KILLS) na nahrávce působí jako démonická fena na halucinogenech. Rozhodně nepřipomíná ženu, která se chystá v brzké době zakládat rodinu, ale naopak někoho, s kým byste se večer rozhodně nechtěli nezávazně seznamovat. Napětí v samotných skladbách by se dalo krájet. Autentičnost pohlcuje vše a surový kytarový zvuk se svými vazbami navozuje pocit bolesti jako málokterá jiná nahrávka. Znáte ten obrázek dusného texaského odpoledne někde poblíž málo frekventované železniční stanice, kde kromě pravidelného vrzání větrem nadnášeného starého okapu neslyšíte naprosto nic a jenom si uvědomujete tu stále přítomnou nervní atmosféru? Tak přesně tohle jsou THE DEAD WEATHER – soundtrack k jižanskému šílenství alias výborná nahrávka, která sice postrádá výrazný hit, ale jak už jsem výše zmínil – na ten se tu nehraje.
1. 60 Feet Tall
2. Hang You From The Heavens
3. I Cut Like A Buffalo
4. So Far From Your Weapon
5. Treat Me Like Your Mother
6. Rocking Horse
7. New Pony
8. Bone House
9. 3 Birds
10. No Hassle Night
11. Will There Be Enough Water?
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.